Článek
Ráno jsem seděla u rodičů v kuchyni nad hrnkem kafe a v hlavě si dělala seznam. Oblečení, kosmetika, knihy, kuchyňské věci, pak ten nábytek, na který jsem Petrovi posílala půlku. Byli jsme po rozchodu asi týden a domluvili jsme se, že dneska přijedu s bráchou a dodávkou, všechno v klidu rozdělíme a hotovo. V duchu jsem si pořád opakovala, že tam nejdu řešit náš vztah ani to, kdo komu víc ublížil, ale jen praktické věci. Byla jsem nervózní, ale spíš tím stylem, že to chci mít co nejdřív za sebou a odškrtnout si to jako jednu z nepříjemných povinností po rozchodu.
Setkání u bývalého bytu a první zadrhnutí
Když jsme s bráchou přijeli před dům, Petr už stál u vchodu. Vypadal dost staženě, podal bráchovi ruku a na mě jen tak suše „ahoj“, bez jména, bez ničeho. Bylo mi to nepříjemné, ale dalo se to čekat. V bytě měl už některé moje věci naskládané v krabicích u dveří, což mě na chvíli uklidnilo, že to možná fakt proběhne rozumně. Začali jsme nosit první krabice dolů a pak jsem šla do ložnice. Otevřela jsem skříň, abych si vzala oblečení, a pak jsem ukázala na postel a komodu, že ty půjdou s námi taky. V tu chvíli se Petr zasekl a řekl, že nábytek zůstává, že je to „součást bytu“. Vůbec mi to nedávalo smysl, protože jsem si pamatovala, jak jsme seděli u notebooku, vybírali to na e‑shopu a počítali, kolik mu tehdy posílám. Hned jsem mu připomněla konkrétní částky, které jsem mu posílala s poznámkou.
Hádka se rozjela u gauče v obýváku. Petr začal tvrdit, že nábytek kupoval on, protože byt je jeho, a že jsem se k němu jen přistěhovala. Jako by všechno, co jsem tam dělala a platila, bylo jen něco navíc. Vytáhla jsem mobil a ukázala mu platby z účtu, kde bylo jasně napsané „gauč“ a „stolek“. Připadalo mi strašně nefér, že ze mě dělá někoho, kdo se jen svezl, když se mu to teď hodí. On na to odpověděl, že to byly moje „příspěvky na domácnost“, ne půlka nábytku, a začal se ohánět tím, že kdybych platila tržní nájem, tak jsem ještě v plusu. V tu chvíli se mi začal třást hlas, cítila jsem, jak se ve mně míchá vztek a bezmoc. Brácha mě z boku tiše brzdil, že nemá cenu se rvát o gauč, ale mně už to v tu chvíli nepřišlo jako spor o kus nábytku.
Vstup rodičů do hry a šok z pravdy o bytě
V největším napětí zazvonil zvonek. Petr šel otevřít a za chvíli se ve dveřích objevili jeho rodiče. Prý „přijeli dohlídnout, aby se tu něco neponičilo“. Zůstala jsem stát v obýváku a chvíli jsem nevěděla, co říct. Celou dobu jsem to brala jako věc mezi mnou a Petrem, a najednou tam stáli čtyři lidé proti mně a bráchovi. Jeho máma se hned pustila do vysvětlování, že „náš byt zůstane zařízený“ a že žádný nábytek se odvážet nebude, protože byt je jejich a zařizovali ho pro Petra, když se sem stěhoval. V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí, protože Petr mi roky tvrdil, že byt je jeho a že má hypotéku. Začala jsem se jich přímo ptát, jak to teda s tím bytem je, kdo ho vlastní a kdo co platí.
Petrův táta si stoupl skoro doprostřed pokoje a začal vysvětlovat, že byt je napsaný na jeho ženu, že ho koupili oni za svoje peníze, aby měl Petr „něco jistého“. Dodal, že my mladí jsme si to prý jen nějak špatně nastavili v hlavě. Stála jsem tam jak přimražená, protože mně Petr celé roky říkal „u mě doma“, mluvil o tom, že má hypotéku, kterou „platíme“, a já tomu prostě věřila. Před jeho rodiči jsem se ho přímo zeptala, proč mi celou dobu lhal. Začal koktat, že to tak nemyslel, že nechtěl vypadat jako mamán a že to prostě bylo jednodušší takhle říkat. V tu chvíli se ta hádka o nábytek úplně překlopila. Najednou už mi nešlo o komodu nebo gauč, ale o to, že jsem si připadala podvedeně a trapně, jako někdo, kdo roky žil v příběhu, který si někdo jiný vymyslel.
Rozhodnutí ustoupit a odjezd s menšími věcmi i iluzemi
Atmosféra se ještě přiostřila, když brácha řekl, že jestli nám budou bránit odvézt aspoň moje osobní věci a věci, u kterých je z plateb nebo účtenek jasně vidět, že jsem je platila já, tak zavoláme policii. Petrova máma na to reagovala podrážděně, že policii klidně, ale že z cizího bytu nikdo nic odnášet nebude. V tu chvíli mi začalo docházet, že právně jsem v nevýhodě. Všechno bylo psané na Petra nebo na jeho rodiče, nic jsme si nikdy nikde nedomluvili ani sepsali, protože jsem to brala jako vztah, ne jako obchod. Představa, že se do toho budu pouštět přes advokáta, mě úplně vyčerpávala. Nakonec jsem se rozhodla, že ten boj vzdám. Vzala jsem si svoje osobní věci, oblečení, kosmetiku, dokumenty, pár menších spotřebičů, které byly opravdu na moje jméno, a odešla jsem z bytu se sevřeným žaludkem.
Cestou v autě jsem koukala z okna a uvědomovala si, že ten konflikt nebyl ve finále o gauči nebo o komodě. Spíš o tom, že jsem celou dobu žila v iluzi, komu vlastně patří místo, které jsem brala jako domov. Myslela jsem si, že tam společně budujeme něco našeho, a najednou se ukázalo, že jsem tam byla spíš jen na návštěvě, i když jsem se snažila fungovat jako rovnocenný partner. Ten den jsem si odvezla míň věcí, než jsem čekala, ale zároveň o hodně míň iluzí.
