Článek
Rozvod mi soud potvrdil na jaře. Přišla jsem domů, v bytě bylo nezvykle ticho a půlka skříní prázdná. Sedla jsem si na gauč a poprvé mě napadlo, že to ticho je moje, ne cizí. Byla jsem vyřízená, ale pod tou únavou byla i úleva. Nemusela jsem už nikomu nic vysvětlovat, ani svoje tělo, ani svoje umělá prsa, která mi ex roky předhazoval, jednou jako přednost, podruhé jako důkaz, že jsem povrchní. Chvíli jsem jen tak seděla a koukala z okna. Došlo mi, že se blíží léto a já nemám žádný plán. Jen práci a děti, které mají svoje životy a domů se chodí hlavně najíst a vyprat. V tu chvíli mě napadlo, že další léto u televize už prostě nechci.
Profil na seznamce a první kliknutí jiným směrem
O pár dní později jsem seděla s kamarádkou u vína a snažila se z toho dělat legraci. Říkala jsem, že jsem „ofiko rozvedená skoro padesátka“ a vůbec netuším, co se sebou. Ona to vzala úplně jinak. Prohlásila, že vypadám líp než ve třiceti, a začala mi tvrdit, že bych si měla najít mladšího chlapa, když mám konečně volno. Smály jsme se tomu, ale než jsem se nadála, měla jsem na stolku notebook a otevřenou seznamku. Profil mi nakonec založila ona. Fotky vybírala tak, abych vypadala jako já, ne jako cizí ženská z katalogu. Já jen seděla, střídavě se chechtala a cítila, jak se mi svírá žaludek z představy, že tohle fakt udělám. Přesto jsem to nechala běžet.
První dny na seznamce pro mě byly šok. Psali mi chlapi všeho možného věku. Někteří čtyřicátníci působili paradoxně nejistěji, jako by se báli napsat cokoliv konkrétního. Dvacátníci se tu a tam tvářili, že hledají „zkušenou maminu na hraní“ a někteří se vůbec neostýchali být vulgární. Hodně zpráv jsem rovnou mazala, některé mě ale překvapily tím, jak byly slušné a normální. Pár mužů jednoduše napsalo, že se jim líbí starší ženy, bez narážek a přehánění. Po pár dnech jsem si zkusila do profilu a do prvních zpráv rovnou napsat, že nehledám vztah, ale letní románek. Polovina konverzací tím skončila, druhá polovina se naopak vyčistila. Najednou jsem měla pocit, že si v tom dělám pořádek a hlavně že se učím říkat nahlas, co vlastně chci a co už ne.
První schůzka a léto, které mělo jasná pravidla
Několik prvních domluvených schůzek nakonec nedopadlo. Někdo na poslední chvíli zrušil, jiný naživo působil úplně jinak než v psaní a já jsem se necítila dobře. Nakonec jsem se domluvila na kafe s třicetidvouletým klukem, který psal normálně, bez velkých řečí a uměl dát dohromady větu bez hrubek. V den schůzky jsem před zrcadlem málem zešílela. Pětkrát jsem se převlékla, řešila jsem, jestli jsou ty umělý prsa „moc“, jestli si nevezmu moc výrazný výstřih, nebo naopak nevypadám jak zakuklená teta. V kavárně jsem ho poznala hned. Působil uvolněně, usmál se, objednal kafe a choval se ke mně prostě jako k ženské, ne jako k exotickému zjevu. Během hodiny jsme probrali práci, cestování, filmy a já zjistila, že mi je s ním vlastně nečekaně dobře. V hlavě jsem si srovnala, že nemá cenu nic si nalhávat, a tak jsem mu po nějaké době rovnou řekla, že hledám hlavně hezké léto, ne stěhování ani svatbu.
Když jsme se viděli potřetí, šli jsme k němu „na film“ a oběma nám bylo jasné, že nejde jen o film. V hlavě mi běželo všechno možné. Jestli mu nepřipadám stará. Jak zareaguje na moje prsa, která jsem si kdysi nechala udělat napůl kvůli sobě, napůl kvůli ex. Bávala jsem se, že v jeho očích budu působit nepřirozeně nebo směšně. Nakonec to bylo úplně jiné, než jsem si přehrávala v hlavě. Choval se ke mně samozřejmě, něžně, nikam nespěchal. Neměla jsem pocit, že mě někdo hodnotí nebo „opravuje“, ale že mě prostě chce takovou, jaká jsem. Druhý den ráno odcházel do práce, u dveří se jen otočil a úplně normálně řekl, že se těší na další víkend. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem tohle obyčejné přijetí potřebovala.
Konec léta a začátek života podle vlastních pravidel
Léto pak uteklo hrozně rychle. Vídali jsme se hlavně o víkendech. Jezdili jsme na výlety, občas k jezeru, někdy přespal u mě. Zároveň jsem ho vědomě nedávala do středu svého života. Dětem jsem řekla jen, že mám „kamaráda“, a hlídala jsem si, aby se mi zase někdo nenastěhoval obrazně do obýváku a nezačal diktovat režim. Občas nadhodil, jestli bychom nemohli být „normální pár“, ale pak sám uznal, že má svoje plány a kamarády a že nám to takhle vlastně vyhovuje. Jednou večer jsme si úplně otevřeně řekli, že to bereme jako letní věc, dokud nám je spolu dobře. Díky tomu jsem poprvé po dlouhé době nezačala v hlavě automaticky plánovat, co bude za rok a za pět let. Prostě jsem žila to, co je teď.
Ke konci srpna mi řekl, že dostal nabídku práce v zahraničí a že ji nechce odmítnout. Zeptal se, jestli se na něj nebudu zlobit. Zamrzelo mě to, ale zároveň jsem cítila, že to do naší nepsané letní dohody zapadá. Nebyla z toho žádná scéna. Domluvili jsme se, že si občas napíšeme, ale oba jsme asi cítili, že tím to hlavní končí. Jedno pozdní srpnové odpoledne jsem seděla sama na balkoně a dívala se do prázdna. Došlo mi, že tohle léto mi dalo víc než jen pěkný románek s mladším chlapem. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mám právo si nastavit pravidla podle sebe, že moje tělo je moje a že můžu žít, jak chci, i když mi je skoro padesát. A jestli ještě někdy přijde další mladší muž na léto, nebo ne, už není to hlavní. Hlavní je, že už ten život nečeká někde „později“, ale děje se teď.
