Článek
Seděla jsem v práci u počítače o půl hodiny dýl, než bylo potřeba, jen abych oddálila chvíli, kdy se zvednu a půjdu do toho nového fitka. Lenka mi o něm básnila celý týden a dneska jsme byly domluvené, že se tam potkáme, jenže mně se do toho vůbec nechtělo. V hlavě mi jelo, jak nemám žádný „fitness“ legíny, jen vytahané tepláky a staré tričko, a že tam určitě budou samé holky s plochým břichem a dokonalým outfitem. Zároveň jsem si ale říkala, že jestli nezačnu teď, tak to zase odložím o měsíc a pak o další. Nakonec jsem zaklapla notebook, hodila věci do tašky a doufala, že tam nepotkám nikoho známého.
V šatně bylo narváno, všude zrcadla, fénování, šustění legín. Připadala jsem si tam jak návštěvník z jiného světa a automaticky jsem zamířila do rohu, kde byl aspoň kousek klidu. Snažila jsem se převléct co nejrychleji, moc se u toho neotáčet a vyhnout se vlastnímu pohledu do zrcadla. Zrovna když jsem tahala tričko přes hlavu, vešla dovnitř Klára, spolužačka z gymplu, kterou už roky znám hlavně z Instagramu jako „tu fitnessku“. Měla dokonale sladěné oblečení, všechno nové a upravené, a hned, jak položila tašku, sáhla po telefonu. Podívala se na sebe do zrcadla, upravila si vlasy a jen tak mezi řečí poznamenala, že dneska musí natočit pár storíček, protože má spolupráci.
Když setkání ve fitku nejde podle představ
Když mě uviděla, na chvilku se zarazila a pak se usmála. Pozdravily jsme se, takové to klasické „jé, ahoj, dlouho jsme se neviděly“. Ještě jsem neměla ani boty pořádně zavázané a ona už navrhovala, jestli nechci „rychlou fotku u zrcadla“. Představa, že stojím vedle ní v mých teplácích a vyfotíme se u zrcadla, byla pro mě úplně mimo. Něco jsem zamumlala, že teď fakt ne, že jsem ještě celá rozhozená z práce. Bylo mi to trapné, ale zároveň jsem věděla, že to prostě nedám. Klára se jen zasmála a otočila se na jinou holku, jestli by ji aspoň ona nevyfotila. Pak si začala sprejovat tělo nějakým tělovým sprejem a mezitím poznamenala, že se dneska nesmí moc zpotit, protože má po fitku ještě focení.
A pak z ní úplně samozřejmě vypadla ta věta: „Já jsem sem nepřišla se potit, já jsem sem přišla se ukázat.“ V šatně se na vteřinu trochu ztišily rozhovory, pár holek zvedlo hlavu a podívalo se po sobě. Já jsem stála u své skříňky a nevěděla, jestli se mám zasmát, nebo si říct, že už je to moc. Zaskočilo mě to. Vždycky jsem měla pocit, že fitko je prostě místo, kam člověk jde cvičit, zadýchat se, odpojit hlavu. Najednou jsem si ve svých teplácích a s culíkem na temeni připadala vedle ní ještě trapněji. Já jsem se tam opravdu přišla zpotit, a podle toho jsem i vypadala.
Ukázat se ostatním, nebo sama sobě?
Když pak dorazila Lenka, byla jsem ráda, že mám k sobě někoho „svýho“. Rychle jsem zavřela skříňku a šly jsme na stroje. Klára zůstala u zrcadel, pořád něco točila na telefon, střídala pózy a úhly. Já jsem po pár minutách na rotopedu přestala vnímat, jak vypadám. Funěla jsem, pálila mě stehna a jen jsem sledovala čísla na displeji, jestli se posouvají. Koutkem oka jsem ale Kláru občas zahlédla a její věta mi pořád jela hlavou. Začala jsem přemýšlet, jestli se člověk nejde do fitka vždycky trochu ukázat. Ne ostatním, ale možná sám sobě. Napadlo mě, že i já si vlastně chci dokázat, že se sebou něco dělám, že nejsem jen ten člověk, co to pořád odkládá.
Po tréninku jsme seděly s Lenkou zase v šatně. Já rudá jak rajče, vlasy přilepené k čelu, tričko úplně mokré. Byla jsem vyřízená, ale zároveň jsem měla zvláštní pocit spokojenosti. Vyprávěla jsem Lence, co Klára řekla a jak mě to vykolejilo. Lenka jen protočila oči a mávla rukou, že každej tam chodí z jinýho důvodu a že je radši, když se někdo fakt zpotí, než když jen točí videa. Trochu mě to uklidnilo. Najednou jsem tolik neřešila, jak vypadám mezi ostatními, spíš jsem si všímala, jak se mi třesou nohy a jak mi buší srdce. Uvědomila jsem si, že se po dlouhé době cítím v těle nějak živě.
Vlastní zrcadlo místo instagramového filtru
Večer doma jsem automaticky otevřela Instagram. Hned na mě vyskočilo Klářino storíčko z fitka, čerstvě nahrané. Perfektní postava, filtr, hezky sepsaný motivační text o „hard work“ a disciplíně. Chvíli jsem na to koukala, pak jsem si otevřela galerii v mobilu. Měla jsem tam jednu fotku z šatny, kterou jsem si jen tak z legrace vyfotila já – rozcuchaná hlava, červený obličej, uvolněné břicho. Ani mě nenapadlo ji někam dávat. V ten moment mi došlo, že mě Klářina věta sice dorazila, ale zároveň mi nastavila svoje vlastní zrcadlo. Uvědomila jsem si, že já tam vlastně nechci chodit kvůli fotkám ani příběhům. Chci tam chodit kvůli tomu pocitu po cvičení, i když u toho vypadám hrozně. A že je v pohodě přiznat si, že se nepotřebuju ukazovat ostatním, ale spíš sobě, že to se sebou ještě úplně nevzdávám.
