Článek
Byl to takový ten klasický večer, kdy děti konečně usnou a v bytě se rozhostí zvláštní ticho. Seděli jsme v obýváku, každý zabořený do svého mobilu, vedle sebe, ale spíš jen fyzicky. Měla jsem už druhou skleničku vína a čím víc jsem si uvědomovala, jak jsme poslední dobou každý ve svém světě, tím víc mě to štvalo. Nešlo o žádnou velkou krizi, spíš o pocit, že se míjíme. Najednou jsem dostala nápad, že to chci nějak „rozbít“, něco udělat jinak. Naklonila jsem se k němu, přivoněla mu ke krku a pošeptala mu do ucha, že dnešní večer jsem jeho otrokyně. V hlavě jsem si malovala scénář, jak se zasměje, chytne mě za ruku a potáhne mě do ložnice.
Když erotická hra dostane nečekaně praktický směr
On se na mě nejdřív jen překvapeně podíval, jako by přemýšlel, jestli to myslím vážně. Pak se začal smát a řekl něco ve smyslu, ať počkám. Zvedl se z gauče a šel do pracovny. Seděla jsem tam sama v tom tichu a kombinace vína, očekávání a trochu trapnosti ve mně míchala různé pocity. Byla jsem nervózní i natěšená, co asi vymyslí. V hlavě mi běžely všechny možné varianty – od nějakého „kostýmu“ po připravené svíčky, i když jsem věděla, že on není úplně ten typ. Když se vrátil s papírem v ruce, vypadalo to ale spíš prakticky než romanticky. S takovým poloteatrálním gestem mi ho podal a řekl, že tady má tedy pro dnešní otrokyni seznam úkolů. Pořád jsem to brala jako hru, tak jsem si ten papír vzala s pocitem, že to bude jen nějaký vtipný úvod.
Jenže když jsem se začetla, začalo mi pomalu docházet, že to asi není úplně to, co jsem si představovala. Na papíře byly sepsané normální věci: vyžehlit košile, roztřídit skříň, uklidit koupelnu, dopsat ten rozpracovaný e-mail ohledně dětí, co ho oba už týdny odkládáme. V první chvíli jsem měla chuť ten papír hodit na stůl a odejít. Byla jsem zklamaná a skoro uražená. Ze mě vyletělo, jestli to myslí vážně a jestli mě má jen jako služku. On zůstal v klidu a řekl, že jen využívá toho, co jsem sama navrhla, a že to bere i jako test, jestli tu hru fakt myslím vážně. Ten tón nebyl zlomyslný, spíš takový suchý humor, ale na mě to v tu chvíli bylo moc.
Hodina v „uniformě“ a zvláštní směs ponížení i úlevy
Chvíli jsme se dohadovali, tak napůl se smíchem, napůl vážně. Já se snažila vysvětlit, že jsem měla na mysli úplně jiný typ „otroctví“, on zase argumentoval, že přece pořád říkáme, že nestíháme domácnost, a tady se přímo nabízí ideální kombinace legrace a užitku. Nakonec z toho vyšel kompromis. Domluvili jsme se, že tu jeho verzi „otrokyně“ zkusím, ale jen na hodinu. On si nastavil časovač na mobilu, aby to mělo jasný rámec, a navrhl, že mi u toho bude dělat dohlížitele, když to chci brát jako hru. V tu chvíli jsem už cítila, že by bylo trapné z toho úplně vycouvat, tak jsem kývla. Řekla jsem si, že to nějak přetrpím a aspoň bude doma něco hotové.
Během té hodiny jsem lítala po bytě v jeho staré košili, kterou mi podal se slovy, že otrokyně má mít „uniformu“. On si většinu času seděl na gauči, občas mi něco připomněl z papíru nebo se přišel podívat, jak pokračuju. Bylo to zvláštní. Na jednu stranu mě to štvalo, protože jsem si připadala přesně jako ta služka, které jsem se původně bála. Na druhou stranu mě překvapilo, jak mi dělá dobře, že přesně vím, co mám dělat, a že to má začátek a konec. Nemusela jsem nic organizovat, jen plnit body. U některých úkolů jsme se začali smát, třeba když začal „příkazy“ přejmenovávat do nějakých pseudo-dominantních formulací, aby to víc odpovídalo mojí původní představě. Postupně se atmosféra uvolnila.
Když se mezi povinnými úkoly otevřou ty nevyřčené
Jak jsem přebíhala mezi koupelnou a obývákem, začali jsme si u toho víc povídat. Ne o praní nebo žehlení, ale o tom, co nás poslední týdny štve. Proč máme pocit, že jsme vedle sebe, i když jsme doma spolu. Bavili jsme se o únavě, o tom, jak každý večer končíme s mobilem v ruce, protože už nemáme sílu na nic jiného. Nebyla to žádná dramatická hádka, spíš takové pozvolné přiznání toho, že ani jeden nejsme úplně spokojený, ale zároveň nevíme, jak z toho kruhu ven. A zatímco jsem čistila umyvadlo nebo skládala prádlo, nějak se nám ty věty říkaly snadněji, než kdybychom seděli naproti sobě u stolu.
Když časovač konečně pípl, měla jsem hotovou asi půlku seznamu a byla jsem zpocená a upřímně spíš unavená než nějak eroticky naladěná. Sedla jsem si k němu na gauč a podala mu ten papír zpátky. Řekla jsem mu, že pokud bych měla být někdy znovu jeho „otrokyně“, tak bych asi chtěla být spíš rozmazlovaná než řízená. Podíval se na mě, uznal, že to možná vzal až moc doslova, a omluvil se. Nebyla to žádná velká scéna, jen obyčejné upřímné objetí. Zbytek večera jsme strávili spolu u seriálu, přitisknutí k sobě, bez velkých gest. Ten můj původní plán na divoký večer nevyšel, ale odcházela jsem spát s pocitem, že jsme se aspoň na chvíli opravdu potkali a podívali se, jak to vlastně máme, i když přes žehličku a seznam úkolů.
