Článek
Když jsem si před rokem kupoval auto za víc než milion, měl jsem pocit, že si plním dětskej sen. Beru kolem 120 tisíc v IT, dlouho jsem šetřil, řešil konfigurace, porovnával motory, barvy, všechno. Když jsem si ho poprvé vezl domů, byl jsem fakt pyšnej. A od té doby jsem na něj začal být až směšně háklivej. Najednou jsem viděl každé zrnko prachu a každou malou ťuklinku, jako by to byla katastrofa. U práce a v nákupáku jsou navíc místa strašně natěsno a já měl pocit, že všichni kolem otvíraj dveře jak prasata. Jednou jsem se vztekal nad malým škrábancem na zrcátku, až mě v hlavě napadlo: prostě se postavím přes dvě místa a mám klid.
Když výjimka začne být nový standard
Nejdřív jsem to bral jako výjimku. Říkal jsem si, že to udělám jen, když je parkoviště prázdnější. Jenže postupně se z toho stal můj standard. Přijel jsem, zastavil napůl přes tu čáru mezi dvěma místy, ještě si to srovnal, abych stál přesně uprostřed, a ve zpětným zrcátku zkontroloval odstupy. Všiml jsem si, jak na mě někteří lidi koukaj, jak kroutí hlavou nebo něco utrousí, ale v duchu jsem měl okamžitou obranu: ať se jdou radši líp snažit do práce. V hlavě mi běžela věta typu: když si dokážou koupit jen šunku, tak ať mi nelejou dveřma do laku. Postupně jsem si začal myslet, že mám na tohle prostě nárok, protože „jsem si to vydřel“.
Jednou v pátek jsem přijel do obchoďáku, klasicky zaparkoval přes dvě místa a zrovna když jsem vystupoval, přibrzdilo u mě auto. Vystoupil chlap, vytáhl z kufru kočárek a zeptal se mě, jestli bych se nemohl kousek posunout, že tam chce zaparkovat. Automaticky ze mě vypadlo, že ne, že už stojím a že si určitě najde místo jinde. On se zatvářil naštvaně a bez okolků mi řekl, že jsem bezohlednej debil, co zabírá dvě místa. Já vyjel s tím, že makám, beru svoje peníze a svoje auto si chráním. Z jeho reakce bylo vidět, že mu to přijde úplně mimo. Nic dalšího už neřekl, jen odešel, ale měl jsem pocit, že lidi kolem na mě koukaj jak na nějakýho exota. Najednou jsem si připadal trochu trapně, i když jsem si to nechtěl připustit.
Když se vtip doma nesetká s potleskem
Doma jsem to přítelkyni vyprávěl skoro jako vtip. Čekal jsem, že se tomu zasměje, že to vezme jako historku o závistivým týpkovi s kočárkem. Jenže ona se vůbec nesmála. Řekla jen, že se chovám jak puberťák, co si něco dokazuje autem. To mě naštvalo. Začal jsem jí vysvětlovat, kolik mě to stálo, kolik hodin musím strávit v práci, než na to vydělám, a že přece není tak těžké zaparkovat jinam. Ona jen pokrčila rameny a řekla, že lidi mají taky svoje starosti a že tímhle akorát přitahuju průšvih. Naštvalo mě to dvakrát – jednou proto, že mě nekryje, a podruhé proto, že jsem v koutku duše cítil, že možná má pravdu.
O pár dní později jsem šel k autu v podzemních garážích. Zase jsem stál napůl přes dvě místa, jak jsem byl zvyklej. Už z dálky mi něco nesedělo, ale nejdřív jsem si toho nevšiml. Až když jsem byl u auta, uviděl jsem dlouhej škrábanec, co vedl přes dvoje dveře a ještě se táhnul přes kapotu. Pod stěračem byl přicvaknutej papírek s nápisem něco jako: „Tak si příště zaparkuj líp, frajere.“ V tu chvíli mi bušilo srdce vzteky, v hlavě mi lítalo, kolik bude stát lakovna a jak někdo může bejt takovej idiot. Zároveň mi ale docházelo, že to moje „ochranný“ parkování mi auto stejně nezachránilo. Spíš jsem tím sám vyprovokoval někoho, komu ruply nervy. Ta kombinace vzteku a tohohle uvědomění byla docela nepříjemná.
Když tě tvůj vlastní výrok trefí mezi oči
Za pár dní za mnou v práci přišel kolega s mobilem v ruce, že mi musí něco ukázat. Na displeji byla fotka mýho auta přes dvě místa z místní facebookové skupiny. Pod tím komentář o „člověku, pro kterého je auto víc než lidi“. Kolega se u toho tvářil, že je to sranda, něco v tom smyslu i řekl, ale já se cejtil dost trapně. Měl jsem nutkání se bránit, tak jsem to zkusil zlehčit a prohodil, že moje auto má větší cenu než životy některejch hejtrů. Ve chvíli, kdy jsem to řekl nahlas, mi to najednou znělo strašně. Uvědomil jsem si, že to není jen blbej fór, ale že zní přesně tak, jak mě tam někdo popsal. A že takhle už znít nechci.
Od tý doby jsem začal parkovat normálně. Pořád mě štvou úzký místa i lidi, co nedokážou stát v lajně, ale radši si najdu místo trochu dál od vchodu, kde je víc prostoru. Znamená to dojít pár desítek metrů navíc, ale už mi to nepřipadá jako problém. Když vidím jiný auto přes dvě místa, většinou přesně tuším, jak ten člověk asi přemýšlí, protože jsem to měl nastavený podobně. Jen místo obdivu k tomu člověku ve mně spíš naskočí takovej tichej stud. Došlo mi, že jsem si tím parkováním víc lepil vlastní ego, než že bych reálně chránil auto. A že nakonec bylo horší to, co to udělalo z mýho chování, než ty škrábance v laku.
