Článek
Seděla jsem večer u notebooku a klasicky projížděla inzeráty na bydlení. Už delší dobu jsem chtěla pryč od spolubydlení, mít vlastní klid a nemuset se pořád domlouvat, kdo koupí toaletní papír a kdo vynese koš. Většina nabídek byla drahá nebo vypadala hrozně už na fotkách. A pak se objevil tenhle byt – světlý, čistý, pěkně zařízený, cena na dnešní dobu skoro rozumná. V nadpisu jasně stálo „pronájem celého bytu“, v textu nic o spolubydlení. Četla jsem to několikrát, jestli tam někde není nějaká poznámka malým písmem, ale nic. Říkala jsem si, že pokud nebudu reagovat hned, někdo mi ho vezme, takže jsem majiteli okamžitě napsala, že mám zájem o prohlídku.
Na začátku vypadalo všechno ideálně
Druhý den mi volal. Zněl mile, nijak netlačil, spíš takový normální chlap, trochu upovídaný. Řekl, že se můžu přijít podívat už o víkendu, a rovnou jsme si domluvili konkrétní čas. Ulevilo se mi, že jde o přímého majitele a ne realitku, protože s realitkami mám spíš špatné zkušenosti – poplatky za nic, tlačení do rychlých rozhodnutí, smlouvy na poslední chvíli. V den prohlídky jsem přišla o pár minut dřív a prošla se kolem domu. Klidná ulice, žádná hlavní silnice pod okny, obchod za rohem, zastávka kousek dál. Všechno to na mě působilo celkem dobře. Když přišel majitel, podali jsme si ruce, pár zdvořilostních vět a jeli jsme výtahem nahoru.
Jakmile jsme vešli do bytu, dojem byl opravdu dobrý. Všechno vypadalo přesně jako na fotkách, což u inzerátů rozhodně není samozřejmost. Nic rozbitého, žádné podezřelé fleky, byt vyklizený tak akorát. Bylo to 3+1 – prostorný obývák, dvě ložnice a menší kuchyň. Majitel mi ukazoval jednotlivé místnosti, říkal, co v bytě nechá a co si odveze, ptal se mě, kdy bych se zhruba chtěla stěhovat. V hlavě jsem si představovala, kam bych dala svůj pracovní stůl, jestli se vejdu se skříněmi, jestli bych měla místo na kolo. Trochu jsem se uklidňovala, že jsem možná konečně našla něco, co dává smysl. Ptala jsem se na klasické věci – zálohy na energie, internet, jak jsou na tom sousedi. Odpovědi zněly normálně, nic, nad čím bych zpozorněla.
Pak přišla informace o synovi
Došli jsme k poslednímu pokoji a tam se situace změnila. Otevřel dveře a úplně nenuceně prohodil něco ve smyslu: „Tady teď bydlí syn, ten tu ještě nějakou dobu zůstane.“ Zastavila jsem se ve dveřích, protože mi došlo, že ten pokoj vůbec nevypadá jako volný. Normální ložnice se vším – postel, otevřená skříň, oblečení na židli, fotky na poličce, plakáty na zdi. Žádný dočasný stav, ale jasně zabydlený prostor. Zeptala jsem se, jak to přesně myslí, jestli bychom tam byli dva nájemníci, nebo co je vlastně jeho představa. On začal vysvětlovat, že by mi pronajal „větší část bytu“ – obývák a tu druhou ložnici – ale že jeho syn by zatím zůstal v tomhle pokoji. A samozřejmě by používal kuchyň, koupelnu, pračku, prostě všechno.
V tu chvíli mi nadšení začalo dost rychle mizet. V inzerátu stálo „pronájem bytu“, ne spolubydlení s dvacetiletým synem majitele. Snažila jsem se ale zůstat slušná a aspoň zjistit detaily, abych měla jasno. Ptala jsem se, jak dlouho syn plánuje v bytě zůstat, jak by se dělil nájem a energie, jestli má nějaký režim – třeba noční směny nebo práci z domu – a kolik mu vlastně je. Z odpovědí vyplynulo, že synovi je něco přes dvacet, studuje, k tomu má občas brigádu, často je pryč, ale vlastně nikdo přesně neví kdy a jak dlouho. Když jsem se ptala na konkrétní částku nájmu a rozdělení nákladů, řekl jen, že „bychom se nějak domluvili“. A že ani neví, jak dlouho syn v bytě zůstane, prý se to uvidí podle školy a práce. V tu chvíli jsem měla pocit, že to celé není vůbec promyšlené, spíš improvizované rodinné řešení, do kterého by mě jednoduše zapojil.
Rozhodování, rady a ponaučení z inzerátu
Prohlídku jsme nějak dokončili, já byt pochválila a řekla, že si to musím promyslet, protože jsem s takovou variantou nepočítala. Navenek jsem se držela zpátky, ale uvnitř jsem už docela tušila, že z toho nic nebude. V tramvaji cestou domů jsem si v hlavě přehrávala, jak byl inzerát napsaný. „Pronájem celého bytu“, žádná poznámka o tom, že tam zůstane syn, žádné „společné užívání bytu s dalším členem rodiny“. Napsala jsem kamarádce, která má s hledáním bydlení bohaté zkušenosti, a popsala jí situaci. Odpověděla mi prakticky hned, že by do toho nešla. Řekla mi, že je to moc nejasné, moc závislé na tom, jak se zrovna domluví oni dva mezi sebou. Její reakce mi potvrdila, že nejsem přecitlivělá, ale že je to prostě divně nastavené.
Večer jsem usedla k počítači a majiteli napsala slušnou, ale jasnou zprávu. Poděkovala jsem za prohlídku a napsala, že o byt nemám zájem, protože hledám samostatné bydlení a ne spolubydlení, i když v hezkém bytě. Mrzelo mě to, protože samotný prostor i lokalita se mi opravdu líbily. Zároveň jsem ale cítila úlevu, že jsem se nenechala zatlačit do něčeho, u čeho mi od začátku nebylo dobře. Řekla jsem si, že se příště hned na začátku musím výslovně ptát, kdo všechno v bytě bude bydlet, i když je v inzerátu napsáno „celý byt“. Když jsem pak večer znovu otevřela stránky s inzeráty, četla jsem je už opatrněji a míň automaticky věřila tomu, co stojí v nadpisu.
