Článek
Poslední rok měl manžel nový zvyk. Dvakrát týdně večer tenis s kolegou z práce, prý aby se rozhýbal a nebyl pořád jen v autě nebo u počítače. Mně to přišlo v pořádku, dokonce jsem měla pocit, že je dobře, když má něco svého. Říkala jsem si, že je fajn, že nesedí v hospodě a radši sportuje. Někdy mi připadalo zvláštní, že se vrací docela v klidu, spíš jako po procházce než po tréninku, ale vždycky jsem to smetla ze stolu s tím, že tenis nehraju a nevím, jak moc u toho člověk vlastně „odpadne“. V té době mě fakt nenapadlo, že bych měla mít důvod nevěřit.
Když se „nevinný zvyk“ začne jevit trochu jinak
Postupně mi ale začaly víc vadit ty konkrétní večery, kdy byl pryč. Doma jsem byla sama s dětmi, řešila úkoly, večeře, koupání, usínání a on se občas vracel později, než říkal. Objevily se zprávy, že si s kolegou po tenisu ještě sedli na pití a probrat práci. Vždycky jsem si jen v duchu povzdechla a dál to nepitvala. Občas jsem se mezi řečí zeptala, kde přesně hrají, jestli tam chodí ještě někdo jiný, jak to tam vypadá. Odpovědi byly vždycky stejné, skoro jako by je měl naučené. Stejné jméno kolegy, stejný název areálu, stejná historka, jak tam skoro nikoho nezná. Všimla jsem si toho, ale stejně jsem to odsunula, nechtěla jsem ze sebe dělat žárlivou hysterku.
Jedno ťuknutí na displej, které změnilo všechno
Jedno odpoledne doma opravoval kolo a měl ruce od oleje. Poprosil mě, ať z jeho telefonu zavolám jeho mámě, protože se jí předtím nedovolal. Nadiktoval mi kód, já odemkla mobil, našla kontakt, zavolala, vyřídila, co bylo potřeba. Když jsem hovor ukončila, na displeji mi vyskočilo upozornění z fotek, něco jako že byla přidána nová fotka do alba Tenis. Automaticky jsem na to ťukla, ani jsem nad tím nepřemýšlela, prostě zvyk, když mi někde vyskočí notifikace. Otevřela se fotka z kurtu, kde byl on v tenisovém oblečení, s raketou v ruce.
První vteřinu mi to přišlo vlastně milé, že si to tam občas vyfotí, že to možná bere vážněji, než říká. Jenže pak mi oči sjely do rohu té fotky. Na lavičce vedle jeho sportovní tašky ležela malá dámská kabelka a přes opěradlo byla přehozená růžová mikina, očividně ne jeho. V tu chvíli mi v hlavě naskočilo, že tam přece má být jen s kolegou Petrem, o nikom jiném nikdy nemluvil. Zastavila jsem se nad tím a najednou jsem si uvědomila, že tohle už neumím omluvit tím, že něčemu nerozumím. V břiše jsem cítila zvláštní stažení a najednou jsem nevěděla, co s tím obrazem v hlavě mám dělat.
Obraz, který nejde „odvidět“
Stála jsem tam s jeho mobilem v ruce a pořád dokola přejížděla prstem po té jedné fotce, jako bych čekala, že tam ta kabelka zmizí. Zkusila jsem posunout na další snímky v albu. Byly tam ještě dvě fotky ze stejného dne, tentokrát ale záběr mířil spíš na lavičku než na kurt. V odlesku vzadu byla vidět silueta nějaké ženy, nic konkrétního, jen prostě ženská postava. V uších mi začalo hučet a současně jsem se hrozně styděla, že se v tom rýpu, i když jsem tam vlastně nepátrala schválně. Měla jsem pocit, že překračuju nějakou hranici, ale zároveň jsem cítila, že to potřebuju vidět, protože se mě to týká. Nakonec jsem mobil zavřela, zamkla mu obrazovku a položila ho zpátky na stůl, skoro jako by mě pálil do ruky. Navenek jsem dělala, že se nic nestalo.
Zbytek odpoledne jsem fungovala jak naprogramovaná. Hrála jsem si s dětmi, řešila svačinu, televizi, hádky o hračky, mezitím jsem vařila večeři. Všechno jsem dělala, jak jsem zvyklá, ale v hlavě jsem pořád měla tu lavičku s kabelkou a mikinou. V mysli jsem si začala skládat jednotlivé střípky – ty večery, kdy se tenis protáhl, jeho opakující se odpovědi, to, že se poslední měsíce víc uzavíral a byl doma spíš myšlenkami jinde. Přemýšlela jsem, jestli mám hned vybouchnout, nebo radši počkat, až si to v sobě trochu srovnám. Rozhodla jsem se, že mu to řeknu, ale až večer, až děti usnou. Nechtěla jsem, aby u toho byly, aby slyšely něco, co pak nepůjde vzít zpátky.
Konfrontace, po které už nic nezní stejně
Když se ten večer vrátil z dalšího „tenisu“, otevřela jsem mu jako vždycky, ale měla jsem pocit, že ze mě nějak cítí napětí. Choval se najednou opatrněji, víc mě pozoroval. Nechala jsem ho projít stejnou rutinou – sprcha, večeře, uložení dětí. Jakmile bylo nahoře ticho, šla jsem za ním do obýváku. Bez scén jsem mu řekla, že jsem mu volala z telefonu, že mi vyskočila fotka a že jsem na ní viděla kabelku s rozepnutou růžovou mikinou. Popsala jsem mu, co přesně na té fotce bylo, a zeptala se ho, s kým tam ve skutečnosti je. Nejdřív zapíral, snažil se z toho udělat náhodu, pak začal něco mumlat o kolegyni, která se prý jen přišla podívat. Já jsem ho poslouchala a hlavně jsem v sobě cítila, že tomu prostě nevěřím a že ani nechci hledat vysvětlení, které by mě uklidnilo za každou cenu. Měla jsem pocit, že se nám od té jedné „maličkosti“ na fotce něco mezi námi zlomilo a že už to nikdy nebude stejné, i kdybychom si nakonec řekli cokoli.
