Článek
Když jsem před třemi lety nastupovala do menší firmy v Praze jako markeťačka, připadala mi ta nabídka skoro ideální. Bavila mě práce s kampaněmi, měli jsme se šéfem podobnou představu o tom, co je důležité, a od začátku jsme se víc bavili o cílech než o tom, jestli budu sedět v kanceláři od rána do odpoledne. Bylo normální, že jsem měla občas home office, někdy jsem odešla dřív k doktorovi nebo si vyřídila svoje věci a večer jsem si k tomu sedla znovu. Šéf to neřešil, dokud výsledky chodily a čísla šla nahoru. Mně to vyhovovalo. Měla jsem pocit svobody a zároveň jistoty a těch šedesát tisíc mi v tom balíčku přišlo jako férová částka.
Když se vysněná práce začne nenápadně měnit
Postupně se ale firma začala zvětšovat. Přibývali noví lidi, meetingů bylo víc, všechno se začalo víc formalizovat. Šéf začal mluvit o tom, že potřebuje „větší pořádek“ a najali nového provozního, který měl dát věcem systém. V praxi to znamenalo nový docházkový systém, pípnout při příchodu, pípnout při odchodu a pravidlo, že všichni musí být v kanceláři od devíti do pěti. Bez výjimek, bez nějakého „uvidíme“. Na poradě to oznámili dost suše, s dovětkem, že je to standard a že si zvykneme. V tu chvíli mi zatrnulo. Došlo mi, že ten způsob práce, kvůli kterému jsem tam vlastně přišla, právě mizí a že se ze mě má stát někdo, kdo hlavně fyzicky sedí na židli.
První týden po změně jsem hned narazila. Ráno jsem musela s nemocným psem k veterináři a dorazila jsem asi v 9:15. Než jsem si stihla udělat kafe, šéf si mě zavolal bokem a dostala jsem výklad o tom, že mi neplatí za procházky a že očekává docházku na minutu přesně. Ten tón byl úplně jiný než na co jsem byla zvyklá. V duchu jsem zuřila, protože moc dobře věděl, že často dělám večer, o víkendech, že jsme spolu kolikrát řešili kampaně přes chat v deset večer. Najednou jako by to nic neznamenalo. Začala jsem si v hlavě přepočítávat, kolik času tam opravdu trávím, kolik stresu mě to stojí, a docházelo mi, že za tenhle režim mi těch šedesát tisíc vlastně nestojí.
Moment, kdy si uvědomíš, že prostě můžeš odejít
Pár dní jsem to v sobě dusila a zkoušela si říkat, že to třeba přejde, ale nepřešlo. Nakonec jsem za ním šla sama, že si o tom potřebuju promluvit. Vysvětlovala jsem mu, že mě najímali na výsledky, že jsem nikdy neměla problém něco dodat a že mě strašně ubíjí představa, že hlavní je teď „odsedět“ osm hodin, i kdyby zrovna nebylo co dělat. Že ta důvěra, kterou jsme měli na začátku, zmizela. On trval na tom, že firma roste a potřebuje jednotná pravidla pro všechny a že za šedesát měsíčně je úplně normální makat osm hodin denně v kanceláři. V tu chvíli ve mně něco povolilo. Úplně jasně mi proběhlo hlavou, že za šedesát se tam opravdu dřít a nechat kontrolovat každou minutu nebudu.
Doma jsem to pak řešila s partnerem a s kamarádkou. Oběma jsem to popisovala hodně podobně: že to není o tom, že by peníze byly vyloženě špatné, ale že se prostě nechci nechat buzerovat kvůli každé minutě, když vím, kolik práce už jsem té firmě dala. Partner byl opatrnější, připomínal mi, že nemám nic konkrétního rozjednaného a že si mám spočítat, jak dlouho vydržím z úspor. Zároveň ale viděl, jak mě to dusí, a nezkoušel mě tam silou držet. Mně se paradoxně poprvé ulevilo už jenom ve chvíli, kdy jsem si nahlas připustila, že prostě můžu odejít. Večer jsem si sedla k notebooku, napsala výpověď, chvilku na ni zírala a pak ji odeslala.
Dobrovolný odchod z „dobrého platu“
Poslední týdny ve firmě byly zvláštní. Lidi se mě ptali, proč odcházím, když mám dobrý plat a evidentně mi to jde. Některým jsem jen mávla rukou, ale těm bližším jsem říkala otevřeně, že je pro mě horší pocit té kontroly a změny přístupu než samotná částka na výplatní pásce. Šéf si mě jednou znovu pozval, zkoušel to shodit do půl vtipu, půl vážně, že bych to ještě mohla přehodnotit, ale bylo vidět, že tu hranici posunout nechce. Já už byla vnitřně rozhodnutá. Poslední den, když jsem si balila věci do krabice, jsem cítila směs strachu z toho, kde skončím za pár měsíců, a obrovské úlevy, že jsem se za sebe postavila. Nevěděla jsem, co přesně bude dál, ale věděla jsem, že si nechci nechat diktovat, kolik minut mám sedět na židli jen proto, že to někdo považuje za „standard“.
