Článek
Stály jsme v hračkářství jen tak „na koukání“, jak tomu říkám, když vím, že nic kupovat nebudeme. Dcera se ale zastavila u velké panenky v třpytivých šatech a bylo jasno. „Tu fakt potřebuju,“ řekla tím svým tónem, který už moc dobře znám. V duchu jsem protočila oči, ale navenek zůstala klidná. Vysvětlila jsem jí, že teď nic jen tak kupovat nebudeme, že si na ni může našetřit z domácích prací, jak jsme se o tom nedávno bavily. Nemáme peněz na rozhazování a upřímně mě už unavovalo kupovat každou chvíli nějakou blbost jen proto, že se jí něco zalíbí. Chvilku se tvářila dotčeně, ruce v bok, skoro jsem čekala scénu. Místo toho se ale po chvíli nadechla a začala nahlas počítat, kolik „úkolů“ by asi potřebovala, aby na panenku měla. Pak se k ní šla ještě jednou potichu podívat a já viděla, jak si ji v hlavě ukládá do škatulky „cíl“.
Když dětský plán zazní nahlas před ostatními
Druhý den jsem seděla na lavičce na hřišti, děti lítaly u prolézaček a my s ostatními mámami probíraly klasiku – školku, kroužky, nemoci. Dcera ke mně nečekaně přiběhla a celkem nahlas prohlásila: „Mami, já dneska musím doma hodně pomáhat, šetřím si na tu panenku, jo?“ A dodala něco o tom, že si „maká na panenku“. Všichni kolem to slyšeli. Jedna máma se zasmála, druhá se na mě překvapeně podívala a zeptala se: „To jako myslíš vážně?“ Cítila jsem, jak mi zrudly tváře, ale snažila jsem se to podat v klidu. Řekla jsem, že jde o jednoduché věci, jako zalít kytku, uklidit si hračky nebo pomoct s prádlem, a že jí za to dávám drobné do pokladničky. Připadala jsem si, jako bych se před nimi obhajovala, i když jsem původně nic takového v plánu neměla.
Postupně mi začalo docházet, že reakce nejsou zrovna pochvalné. Spíš takové kyselé úsměvy a poznámky typu: „Já teda děti doma zadarmo nevyužívám,“ nebo „Chudák malá, to si hračku nezaslouží jen tak?“ Jedna máma ještě poznamenala něco v tom smyslu, že to skoro hraničí s vydíráním. V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout. Navenek jsem se usmívala, ale uvnitř mi bylo trapně. Najednou jsem si začala přehrávat, jestli na dceru opravdu nejsem moc přísná. Jestli to nepřeháním. Když pak přišel čas jít domů, byla jsem celá rozhozená. Dcera si vesele běžela pro batůžek a já jen doufala, že to už nikdo dál rozebírat nebude. Neměla jsem sílu o tom před nikým dalším mluvit.
Doma funguje systém úplně jinak než na hřišti
Doma ale dcera hned po příchodu zamířila k lednici, kde má svou tabulku úkolů. Sama si připomněla, co má dneska udělat. Vzala hadřík a utřela prach v obýváku, i když to spíš tak pohladila než opravdu uklidila. Posbírala rozházené pastelky po bytě a donesla je do kelímku. Pak přišla za mnou do koupelny, že mi pomůže vyndat prádlo z pračky. Občas si u toho pobrukovala, občas brblala, že je toho moc. Po každé věci ale hned běžela k tabulce, udělala si čárku a vyptávala se, kolik už toho má a jak moc se přiblížila k panence. Stála jsem vedle ní, v jedné ruce koš s prádlem, a cítila zvláštní směs úlevy a výčitek. Viděla jsem, že ji to motivuje, že ji to vlastně baví, ale v hlavě mi pořád zněly ty věty z hřiště.
Dny se postupně slévaly v běžný režim. Ne vždycky měla na úkoly náladu, někdy jsme musely odložit „pomoc“ na další den, někdy jsem jí dala drobné jen tak, protože se třeba pěkně zachovala ke kamarádce. Nechala jsem ten systém trochu změknout, aby z toho nebyl jen suchý seznam povinností. Po pár týdnech jsme se ale opravdu dostaly na částku, kterou jsme si na panenku stanovily. Jedno odpoledne jsem jí navrhla, že se na ni můžeme jít společně podívat. Dcera vylovila svou malou peněženku, několikrát si peníze přepočítala a cestou do obchodu pořád dokola povídala, kde bude panenka spát a co s ní bude dělat. Byla soustředěná a pyšná, bylo to na ní vidět.
Okamžik u pokladny a setkání, které změnilo tón
V hračkářství zamířila rovnou k regálu, jako by tam chodila denně. Vzala panenku do ruky a držela ji, jako by už byla její. U pokladny mi prodavačka automaticky podala platební terminál. Já jsem ale ukázala na dceru a posunula ji blíž k pultu. Vytáhla z peněženky všechny mince, trošku je tam rozložila, ale zvládla to sama. Když panenku dostala v tašce zpátky do ruky, úplně jí svítily oči. Otočila se na mě a řekla: „To je moje panenka, protože jsem si na ni vydělala.“ Nebylo to vychloubání, spíš takové tiché konstatování, se kterým jsem v duchu souhlasila víc, než jsem čekala.
Když jsme vycházely z obchodu, náhodou jsme u nedaleké kavárny potkaly jednu z těch maminek z hřiště. Dcera se k ní okamžitě rozběhla a začala jí nadšeně vyprávět, že si tu panenku koupila za peníze za pomoc doma. Ta máma se na ni podívala, pousmála se a řekla něco jako: „Vypadá fakt spokojeně, tak to asi funguje.“ Nebylo v tom tentokrát nic jedovatého ani ironického, prostě to konstatovala. Mně se trochu ulevilo. Měla jsem pocit, že mě možná přestala brát jako bezcitnou potvoru, co nutí dítě makat na hračky. Cestou domů jsem si uvědomila, že nejsem dokonalá máma a určitě dělám spoustu chyb, ale že tenhle systém jí dává něco, co bych jí jen tak koupenou hračkou předat neuměla. A že mi za ten nejistý pocit na hřišti asi nakonec stál.
