Článek
Sedím v novém mercedesu před jejím panelákem a koukám na vchod, ze kterého má za chvíli vyjít se dvěma dětmi. Je v tom směs hrdosti a studu. Vůně nového auta, tichý motor, všechno to, co jsem si dřív spojovala s úspěchem, mě pořád trochu opíjí. Zároveň si uvědomuju, kde parkuju a čí děti vlastně vezu k mámě. Ještě před rokem jsem jezdila starou fabií po tátovi a řešila, jestli mi vyjde benzín do výplaty. Všechno se zlomilo, když táta umřel a notář nám přečetl závěť, ve které prakticky všechno nechal mně.
Poslední dva roky jeho života jsem byla skoro denně u něj. Vozila jsem ho po doktorech, seděla s ním v čekárnách, hlídala mu prášky, budík na inzulin. Někdy jsem po práci rovnou jela k němu a domů jsem se vracela skoro v noci. Sestra žila na druhém konci města, se dvěma malými dětmi, věčně unavená, pořád říkala, že nic nestíhá. Já jí to věřila, ale v koutku duše jsem měla pocit, že je na to sama trochu rezignovaná. Když nám notář četl závěť a zaznělo moje jméno u bytu, úspor i auta, brala jsem to jako potvrzení, že si táta všiml, kdo u něj skutečně byl. Cítila jsem úlevu, že konečně nebudu žít od výplaty k výplatě. Notář jen tak mezi řečí poznamenal, že sestra má jako neopomenutelný dědic nárok na povinný díl, kdyby ho chtěla řešit, ale nikdo se toho nechytal.
Věta, která zabolela víc než křik
Když se sestra o závěti a rozdělení majetku dozvěděla, byla jsem připravená na scénu. Místo toho jen ztichla, koukla na mě a řekla: „To si s tátou vyřídím jinde.“ Ta věta mě píchla víc než jakýkoli křik. Z rozpaků jsem jí nabídla menší částku, spíš symbolicky, abych měla pocit, že jsem se aspoň o něco pokusila. Ona to hned shodila, že přece není žebrák, a víc se k tomu nevracela. Já jsem se toho jejího odmítnutí chytla jako alibi. Říkala jsem si, že jsem nabídla, ona nechtěla, tak co víc jsem měla dělat. V duchu jsem si opakovala, že jsem nedostala nic zadarmo, že jsem se o tátu starala, zatímco ona měla „svůj život“.
Po pár měsících jsem tátův byt prodala. Nedokázala jsem v něm spát, pořád jsem ho tam viděla. Každý pokoj mi připomínal poslední týdny, jeho dech, léky na stole. Najednou jsem měla na účtu částku, jakou jsem v životě neviděla. V práci jsem roky počítala každou korunu, brala přesčasy a o víkendech brigády. Ta představa, že si jednou fakt dopřeju něco velkého, mě začala pronásledovat. Táta celý život miloval auta, díval se na testy a pořád o nich mluvil, i když reálně jezdil starým krámem. Využila jsem to jako výmluvu. Říkala jsem si, že když už, tak zrovna auto, to by se mu líbilo.
Když status zavoní novotou
V autosalonu jsem se nechala strhnout. Všechno svítilo, vonělo novotou, prodavač byl milý, pořád mě ujišťoval, jak mi to v tom autě sluší a jak je to skvělá volba. Seděla jsem v kožené sedačce, držela volant a měla pocit, že se mi změnil status. Než jsem se nadála, podepisovala jsem smlouvu na Mercedes, o kterém jsem si dřív ani netroufla snít. Uklidňovala jsem se tím, že je to jednou za život a že ty peníze aspoň neutratím za spoustu drobností. Domů jsem odjížděla nadšená, ale už cestou mě napadlo, co na to asi řekne ségra. Představila jsem si, jak stojí u chodníku, kouká na to auto a mlčí. Ten nepříjemný pocit jsem zatlačila s tím, že kvůli takovým myšlenkám přece nebudu rušit smlouvu.
Poprvé mě v tom autě viděla u mámy na nedělním obědě. Přijela jsem dřív, ale stejně si mě všimla z okna. Když přišla dolů, úplně jí ztvrdnul obličej. Obešla auto, ani se ho nedotkla, a suše se zeptala: „To je za tátu, jo?“ V panice jsem začala blekotat něco o výhodném leasingu, že to vlastně skoro nic nestojí, a sama jsem věděla, jak hloupě to zní. Neřešila to dál, jen pokrčila rameny a bavila se s mámou o dětech, ale od té doby je mezi námi něco divného. Voláme si míň, skoro vždycky jen kvůli organizaci kolem mámy nebo dětí. Občas si mezi řečí postěžuje na nájem, drahou školku, kroužky. Já kývu, mumlám něco o tom, jak je doba těžká, a vyhýbám se jejím očím.
Pomoc, almužna, nebo výkupné svědomí?
Nedávno mi napsala zprávu, že jim majitel zvyšuje nájem a že možná budou muset pryč, protože nedá dohromady kauci. Seděla jsem zrovna v autě na parkovišti před obchodem a četla si to několikrát dokola. Ty peníze mám. Leží mi na účtu jako rezerva, zatímco každý měsíc platím nesmysl za leasing, pojištění, servis. V hlavě se mi honilo, že bych jí mohla tu kauci zaplatit, nebo jí aspoň něco půjčit. Hned nato se ozval druhý hlas: že to zase vezme jako almužnu, že nechci pomoct, ale jen si koupit čisté svědomí. Vylézám z auta před jejím barákem a slyším, jak děti dole ječí na chodbě. Dneska jsem si řekla, že o tom zkusím mluvit na rovinu. Nevím ale, jestli chci pomoct jí, nebo spíš sama sobě dokázat, že jsem ji tehdy opravdu neokradla. A nejsem si jistá, jestli na tu odpověď vůbec chci slyšet.
