Článek
Ráno stojím ve frontě v malém pekařstvím v naší ulici. V jedné ruce držím peněženku, v druhé látkovou tašku na pečivo a v hlavě už řeším maily a poradu v devět. Přede mnou je mladá máma s malým klukem, může mu být tak tři. Sedí na odrážedle a mezi lidmi různě kličkuje dopředu a zase zpátky. Vidím, jak několik lidí ve frontě instinktivně uhýbá, ale nikdo nic neřekne. Je cítit lehké napětí, každý asi doufá, že do něj nenarazí. Já jsem netrpělivá, chci si jen koupit rohlíky a kafe a zmizet do práce. Napadne mě, že bych mu řekla, ať dává pozor, ale nakonec mlčím. Je to cizí dítě a jeho máma stojí vedle něj.
Pád dítěte a nečekaně klidná máma
Najednou se kluk rozjede směrem k obrubníku. Vidím, jak mu trochu podklouznou nohy, ztratí rovnováhu a v další vteřině jen tupě žuchne na chodník. Ten zvuk mě poleká, i když je mi jasné, že to asi nebude nic hrozného. Je to ten okamžik, kdy člověk vidí pád a tělo zareaguje dřív než hlava. Instinktivně vykročím dopředu, jako bych ho chtěla zvednout, a hned si uvědomím, že to není moje role. V hlavě mi proběhne představa, jak začne strašně ječet, máma ho popadne, okřikne ho nebo začne panikařit. Vzpomenu si na svoje dětství a na větu: „Vidíš, já ti to říkala,“ která často následovala po každém pádu.
Než k nim dojdu, máma už u něj klečí. Neřve, nekřičí, jen si klekne, jednou rukou ho lehce přidrží za zápěstí a klidným hlasem říká: „Ty jo, to byla rána, viď? Lekl ses?“ Dívá se mu přímo do obličeje. Kluk už má slzy v očích a začíná natahovat, ale její klidný tón ho na chvíli zastaví. Nepřidává žádné výčitky typu „já jsem ti říkala, ať jezdíš pomalu“ nebo „můžeš si za to sám“. Jen konstatuje, co se stalo, a ptá se ho na jeho pocit. To mě zarazí. Sama čekám spíš prudkou reakci, kárání, možná i strach maskovaný naštváním. Místo toho stojím metr od nich a sleduju, jak se situace uklidňuje, aniž by kdokoli zvýšil hlas.
Jak z drobného pádu vzniká velká lekce
Máma mu zvedne nohavici a spolu si prohlížejí koleno. Na kůži je jen drobná oděrka a kousek krve. „Koukni, teče trošku krev, ale noha drží, koleno drží, nic zlomenýho, zvládl jsi to,“ říká mu skoro s úsměvem. Zní to věcně, ale zároveň povzbudivě. Nezesměšňuje ho, že kvůli „takové blbosti“ brečí, ani z toho nedělá tragédii. Jen mu popisuje, co vidí. Pak se k němu trochu nahne, foukne mu na koleno a klidně dodá, že až dojdou domů, nalepí mu náplast se zvířátkem. V tu chvíli už kluk skoro nebrečí, jen popotáhne a utře si slzy do rukávu. Začne se víc zajímat o zmíněnou náplast a chce vědět, jestli bude s dinosaurem. Sleduju, jak se během pár vteřin posune od bolesti k řešení a pak k naději na náplast s dinosaurem.
Pořád stojím kousek od nich a čekám, co bude dál. V hlavě mám představu, že ho teď máma zvedne do náruče a odvede pryč, nebo mu aspoň zakáže jezdit dál. Ona ale jen pomalu vstane, postaví se vedle něj, podrží mu odrážedlo a klidně řekne: „Zkusíme to ještě jednou, ale tentokrát pomaleji, jo?“ Je v tom jasná hranice, ale zároveň důvěra, že to zvládne. Kluk kývne, sedne si zpátky a opravdu vyrazí trochu opatrněji. Je vidět, že si dává větší pozor, ale není úplně strachem ztuhlý. Jen jede pomaleji a občas se na ni otočí, aby zkontroloval, jestli je to takhle v pořádku. A ona nic dalšího nedodává, jen tam je.
Jedna věta, která ve mně zůstává
Fronta se posune a my se ocitneme téměř vedle sebe. Ještě než vejdu do pekařství, otočím se na ni a samo ze mě vypadne, že má šikovného syna a že já bych asi zpanikařila víc než on. Ona se uvolněně usměje a řekne: „To já dřív taky. Ale když jsem začala víc řešit sebe než ty pády, tak to jde líp. Nechávám ho zkoušet. Když vidí, že já nešílím, tak to zvládá líp i on.“ Není v tom žádné vychloubání, spíš přiznání, že se to taky učí za pochodu.
Když vyjdu z pekařství s papírovým sáčkem rohlíků, pořád na tu situaci myslím. Vzpomínám na svoje dětství, na „nebreč, nic ti není“, „když budeš brečet, tak ti dám důvod“, nebo na druhý extrém, kdy se kolem malého škrábnutí dělalo velké drama. Uvědomím si, že takhle jednoduchá situace před pekařstvím ukazuje, jak s dětmi mluvíme, když se něco pokazí. Jestli je učíme, že jejich pocity mají místo, ale že zároveň mají sílu je ustát. A dojde mi i to, jak by mě asi ovlivnilo, kdyby mi někdo jako malému dítěti klidně řekl: „Ty jo, to byla rána. Lekla ses? Ale zvládla jsi to.“ Na chvíli mě napadne, že tohle možná můžu začít říkat aspoň sama sobě.
