Článek
Bylo dusno už od rána a já měla za sebou další noc, kdy jsem se pořád budila, jak mě pálila kůže pod podprsenkou. Měla jsem to úplně rozedřené, každý dotek mě štípal. Stála jsem před skříní a přehrabovala se v oblečení, ale představa, že si zase něco natáhnu na ta bolavá místa, byla prostě nepředstavitelná. Nakonec jsem vzala volné, trochu delší tričko, pod které jsem si podprsenku nevzala. Chvíli jsem na sebe koukala do zrcadla a v hlavě se mi honilo, jestli to není „moc odvážné“ do práce. Pak jsem si ale řekla, že celý den sedím za počítačem v kanclu, nikdo mě tam nezkoumá, a že tohle prostě fyzicky nedávám jinak. Ve výtahu cestou nahoru jsem to ještě jednou v duchu přehodnotila, zkontrolovala jsem se v odrazu dveří, ale nakonec jsem si řekla, že to přestanu řešit, jinak se z toho zblázním.
První „vtip“, který se zaryl pod kůži
Když jsem vešla do open space, pozdravila jsem se s kolegy, mávla na pár lidí, někdo prohodil běžné „čau, jak je“. Nikdo si mě nějak zvlášť neprohlížel, nikdo nic nekomentoval. Po pár minutách jsem začínala mít pocit, že jsem to ráno úplně zbytečně hrotila. Sedla jsem si k počítači, zapnula maily a snažila se ponořit do práce. Po chvíli jsem vstala, abych si v kuchyňce udělala kafe. Jakmile jsem tam došla, narazila jsem na kolegu, který má podle mě dost ve zvyku „vtipně“ komentovat, kdo jak vypadá, co má na sobě a podobně. Stačilo, jak se na mě podíval. Přelétl mě očima shora dolů, ušklíbl se a prohodil: „Hele, v tomhle tričku do práce nechoď, jo?“ a uchechtl se. Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce a vteřinu jsem vůbec nevěděla, co na to říct.
V první chvíli mi zrudly uši a měla jsem divný pocit. Jen jsem něco neurčitě zahuhlala ve stylu „jo, díky za názor“ a dělala, že je mi to jedno. Uvnitř jsem ale cítila směs studu a vzteku. Zase ten pocit, že někdo má potřebu posuzovat moje tělo a oblečení, jako by na to měl právo. Vrátila jsem se k počítači, ale jeho poznámka mi v hlavě blikala jako červená kontrolka. Místo soustředění na práci jsem pořád přemýšlela, jak asi v tom tričku vypadám, jestli je to fakt tak hrozné, jestli je vidět, že nemám podprsenku. Každou chvíli jsem se přistihla, jak si nenápadně přitahuju tričko víc k tělu, sedím ztuhle jak figurína a snažím se moc nehnout. Najednou jsem si připadala, jako by na mě všichni koukali, i když reálně si mě nikdo nevšímal.
Když rýpnutí překročí hranici
Kolem poledne jsem šla znovu do kuchyňky ohřát si oběd. Samozřejmě tam zase stál on, opřený o linku s hrnkem kafe. Jakmile mě zahlédl, znovu po mně hodil ten svůj hodnotící pohled. Pak pronesl něco ve stylu: „Tohle si příště nech na doma.“ V tu chvíli mi ruply nervy. Už to nebylo jen jednorázové blbé rýpnutí, ale pokračování. Nadechla jsem se a cítila jsem, jak se ve mně všechno sevřelo, ale zároveň jsem měla zvláštní klid. Řekla jsem mu docela pevně: „Mimochodem, pod tím tričkem nic nemám, protože mám úplně rozedřenou kůži, takže tvoje komentáře jsou fakt za hranou.“ Jakmile jsem to dořekla, viděla jsem, jak vypoulil oči, zbledl a najednou byl úplně ticho. Žádné další chytré poznámky, jen stál a koukal.
Na pár vteřin bylo v kuchyňce úplné ticho, jen pípala mikrovlnka. Bylo to takové divné prázdno, kdy jsem si uvědomovala, co jsem právě řekla, a zároveň jsem byla ráda, že to konečně zaznělo nahlas. On pak začal koktat, že to „tak nemyslel“ a že „si neuvědomil, že…“ a zarazil se uprostřed věty. Zrudl až po kořínky vlasů a bylo vidět, jak je mu trapně. A mně vlastně taky. Cítila jsem zvláštní směs zadostiučinění, že jsem se ohradila, a zároveň mi to celé připadalo strašně trapné. Nechtěla jsem z toho dělat scénu, tak jsem jen řekla, ať mi příště nic takového neříká. On rychle kývl, omluvil se a skoro utekl z kuchyňky i s nedopitým kafem. Zůstala jsem tam sama s krabičkou od oběda a hlavou mi běželo, jestli jsem to nepřestřelila.
Napětí v kanclu a nový pocit hranic
Zbytek dne mezi námi v kanclu viselo takové lehké napětí, ale zároveň jsem měla pocit, že ostatní o ničem neví. Bylo to něco, co se stalo mezi námi dvěma za zavřenými dveřmi kuchyňky, žádné drama před publikem. Občas jsem se přistihla, že přemýšlím, jestli jsem neměla být mírnější, nebo to naopak říct ještě drsněji. Nakonec jsem si ale řekla, že jsem jen popsala fakt a požádala o respekt k vlastnímu tělu. Večer jsem to vyprávěla kamarádce po telefonu. V klidu mě vyslechla a pak mi řekla něco ve smyslu, že bych si za to spíš měla zatleskat, než se tím užírat. Pomohlo mi to. Trochu se mi ulevilo a celou situaci jsem začala v hlavě překlápět spíš do kategorie zvláštní historky než úplné katastrofy, kvůli které bych se měla stydět.
O pár dní později jsem si všimla, že je kolega, když se mnou mluví, viditelně opatrnější. Žádné vtípky na vzhled, žádné hodnotící pohledy. Zároveň se ale nechoval, jako by se mi okatě vyhýbal, spíš normálně, jen s novou hranicí, kterou už nepřekračoval. Jednou při společném obědě si našel chvíli, počkal, až ostatní řeší něco jiného, a tiše řekl, že ho mrzí, co plácl, a že mu došlo, že takové „srandičky“ nejsou v pohodě. Já jsem mu odpověděla, že omluvu beru, ale že chci mít jistotu, že už nebude komentovat cizí těla a oblečení. Přikývl a dál to nerozebíral. Od té doby mám pocit, že v práci trochu víc stojím sama za sebou a že když mi něco vadí, můžu to říct nahlas. I když to celé vzniklo kvůli jednomu obyčejnému tričku a jednomu hodně nešťastnému „vtipu“.
