Článek
Je mi pětačtyřicet, pár let po rozvodu, dcera už je víc samostatná a já mám poprvé po dlouhé době pocit, že můžu část energie obrátit zpátky k sobě. V práci se pořád probírají seznamky, kolegyně ukazují profily, smějí se zprávám, občas se někdo pochlubí schůzkou. Dlouho jsem dělala, že se mě to netýká, ale nakonec jsem si jeden večer sedla k notebooku a založila si účet. Věk jsem nastavila na 42 až 52, ať je to „přiměřené“ a nikdo si nemyslí, že blázním. Jenže jak jsem projížděla profily, měla jsem zvláštní pocit. Jako kdybych se dívala ne na potenciální partnery, ale na nějakou kategorii „strejdové“. A došlo mi, že jsem si ten filtr nastavila spíš podle toho, jak „by se to mělo“, než podle toho, co sama cítím.
Když „přiměřený věk“ začne působit jako kategorie strejdů
Na pár schůzek jsem přesto šla, abych tomu dala šanci. Většina profilů vypadala podobně: pivo v ruce, břicho přes pásek, v popisu něco o zaslouženém gauči a odpočinku po práci. Jeden konkrétní muž mi utkvěl v hlavě. Přišel ve vytahaném svetru, už cestou do kavárny funěl po pár schodech, hned na začátku si postěžoval na vysoký tlak a únavu. Většinu večera mluvil o tom, jak je toho v práci moc a jak se těší domů k televizi, že na nějaké „lítání po výletech“ už dávno nemá. A pak mezi řečí prohodil, že „ženská v našem věku už by měla být ráda, že vůbec někoho má“. V tu chvíli se ve mně něco zaseklo. Uvědomila jsem si, že mi nevadí jen ten pupík a pivo, ale hlavně ta rezignace, kterou z něj cítím, a představa, že bych vedle něčeho takového žila.
První rande s „mladým“ a v hlavě hlas, co by matka dělat neměla
Ještě ten večer jsem doma sedla k profilu a ze zvědavosti zkusila posunout filtr věku dolů na 30 až 38. Překvapilo mě, jak rychle začaly chodit zprávy, a ještě víc mě překvapilo, jak normálně se ti muži chovají. Žádné laciné narážky hned v první větě, spíš otázky na práci, koníčky, cestování. Jeden dvaatřicetiletý mě pozval na kafe. Napůl jsem byla nadšená, napůl jsem měla v hlavě hlásek „tohle by matka neměla dělat“. Nakonec jsem šla. Seděli jsme v kavárně, povídali si o práci, o tom, kde byl na Erasmu, o sportu, který dělá. Ptali jsme se navzájem, kam bychom se chtěli podívat. Po dlouhé době jsem měla pocit, že naproti mně sedí někdo, kdo má ještě chuť něco plánovat, zkoušet nové věci, ne jen počítat roky do důchodu.
Když nálepky okolí bolí víc než samotné pochybnosti
Když jsem kamarádkám řekla, že randím s mladším chlapem, reakce byly všelijaké. Jedna se zasmála a označila mě za „cougar“, prý si hledám skoro syna. Druhá mě hned začala varovat, že mě stejně jednou vymění za dvacítku a že se budu akorát trápit. Snažila jsem se vysvětlit, že mi nejde o číslo v občance, ale o ten přístup k životu. Že nechci vedle sebe chlapa, u kterého mám pocit, že už to prostě „zabalil“. Jejich poznámky mě ale pálily víc, než bych chtěla. Uvědomila jsem si, že mě zraňují právě proto, že se sama bojím, jestli tohle všechno není jen můj útěk před vlastním stárnutím a před představou, jak má vypadat „rozumná“ čtyřicátnice.
Půl roku s dvaatřicetiletým a hranice, které neobejdu
S tím dvaatřicetiletým jsem nakonec chodila skoro půl roku. Bylo to hezké období, ale postupně se začaly ukazovat rozdíly, které nešlo přehlížet. On chtěl jezdit na víkendové festivaly a brát spontánní levné letenky, já musela řešit směny v práci a kdy má dcera školu, kdy je u otce a kdy potřebuje, abych byla doma. On teprve kariéru rozjížděl a děti zatím vůbec neřešil, já jsem už jednu dceru měla a představa, že zase všechno buduju od začátku, mě spíš děsila. Rozešli jsme se vcelku v klidu, bez dramat. Zůstalo ve mně ale vědomí, že ta energie mladších mě pořád láká, i když v hlavě slyším, že dlouhodobě to možná není úplně realistická cesta.
Co pro mě vlastně znamená „chlap s pupkem a pivem“
Po rozchodu jsem si schválně sedla sama se sebou a zkusila si poctivě pojmenovat, co vlastně hledám. Ta moje věta „nechci chlapa s pupkem a pivem“ pro mě začala znamenat něco jiného než jen vzhled. Nechci žít s někým, kdo v mých očích rezignoval na sebe i na život, komu stačí práce, gauč a lahváč. Pár kilo navíc by mi nevadilo, kdybych v tom člověku viděla jiskru, chuť občas někam vyrazit, něco zažít. Zároveň vidím, jak rychle stárnou moji rodiče, jak se jim život smrskl na doktory a televizi, a možná právě proto se tak tvrdohlavě držím všeho, co ve mně vyvolává pocit, že ještě nejsem úplně „odepsaná“.
Dneska mám na seznamce nastavený věk 30 až 42 a v profilu mám napsané, že nehledám gaučový typ. Večer si naleju skleničku vína, projíždím profily a automaticky přeskakuju fotky s pivem v ruce a velkým břichem vyvaleným u grilu. Víc než „mám rád dobré jídlo a odpočinek“ mě zajímá, jestli ten člověk píše o nějakých zájmech, o tom, co ho baví. Uvědomuju si, že tímhle výběrem si to možná komplikuju a že třeba zůstanu sama, pokud na tom standardu budu trvat. Zatím je mi ale líp s touhle nejistotou než s představou, že strávím zbytek života vedle unaveného strejdy. A jestli to nakonec bude znamenat jen občasné rande s „mladým zajíčkem“, beru to jako svoji malou vzpouru proti tomu, jak by podle okolí měla vypadat čtyřicátnice po rozvodu.
