Článek
Seděl jsem večer na kraji postele a díval se, jak si balí kufr na ten jejich wellness. Plavky, župan, to mi přišlo v pohodě. Pak ale vytáhla krajkový set, který si normálně bere jen na naše výročí, a položila ho navrch. K tomu ještě ten nejdražší parfém, který šetří „na speciální příležitosti“. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítila červená kontrolka. Na bazén a saunu mi to prostě nesedělo. Nechtěl jsem hned dělat scénu, tak jsem jen nadhodil otázku, jestli tam mají nějak extra náročný program, a snažil se to podat jako vtípek. Uvnitř se mi ale vařila krev a najednou jsem si připadal spíš jako divák než jako partner.
Když kufr a parfém začnou říkat víc než slova
Ona jen mávla rukou, že chce vypadat dobře, když tam bude celé oddělení, a že to zase moc řeším. Zaznělo něco o tom, že tam bude i ten její kolega, o kterém poslední měsíce docela často mluví. Tu větu řekla jen tak bokem, ale všiml jsem si, jak se u toho trochu začervenala a uhnula pohledem. Zase jsem to spolkl, protože jsem měl pocit, že kdybych do toho rýpnul, za tři minuty se hádáme. Pomohl jsem jí zavřít kufr, dal jí pusu na čelo a popřál, ať si to užije. Připadal jsem si ale, jako bych ji pouštěl někam, kde už vlastně nehraju moc velkou roli.
Když odjela, byt najednou ztichl jiným způsobem než obvykle. Děti byly u babičky, nikde žádný ruch, jen moje hlava na plné obrátky. Sedl jsem si k počítači a začal si procházet fotky z jejich práce na sociálních sítích. Došlo mi, že toho kolegu jsem tam viděl až podezřele často, vždycky někde poblíž ní. Začal jsem si říkat, jestli jsem si toho jen nevšiml dřív, nebo jestli jsem to vidět nechtěl. Napsal jsem kamarádovi, zmínil jsem ten wellness jen tak mezi řečí, doufal jsem možná v nějaké uklidnění. On mi ale odepsal něco ve stylu „bacha, kámo, tohle znám, většinou to není jen wellness“. Místo aby mě to uklidnilo, akorát mi to potvrdilo ty nejhorší scénáře v hlavě.
Teambuilding na sítích a v hlavě úplně jiný film
Večer jsem jí napsal krátkou zprávu, jak se má a jak to probíhá. Odpověď přišla asi za hodinu. Dvě věty, smajlík, že je všechno fajn a že mají nabitý program. Snažil jsem se to brát tak, že je prostě zaneprázdněná, ale moc mi to nešlo. Pak na firemním profilu vyskočila fotka z teambuildingu – ona v županu, sklenička vína v ruce, uvolněná, usměvavá, vedle ní někdo mimo záběr. Bylo vidět jen kus ramene, ale mozek si okamžitě dosadil jeho. Začal jsem si domýšlet, kdo tam s ní asi sedí, i když z reálných důkazů jsem neměl nic. V noci jsem skoro nespal, pořád jsem kontroloval, kdy byla naposledy online, a připadal jsem si jako puberťák, co šmíruje holku, ne jako dospělý chlap v dlouhodobém vztahu. Sám ze sebe jsem měl trochu strach.
Když se vrátila, byla unavená, ale očividně v dobré náladě. Taková rozsvícená, jak už jsem ji dlouho neviděl. Seděli jsme v kuchyni, ona mi vyprávěla historky z „workshopů“ a aktivit, smála se tomu, jak se někdo ztrapnil na prezentaci a jak někdo usnul na přednášce. Já ji poslouchal, ale myšlenky mi pořád ujížděly ke kufru, který ležel odložený v předsíni. Jak se zvedla, že si ho jde vybalit, šel jsem za ní. Úplně spontánně z ní vypadlo, že to prádlo nakonec ani neunosila, že prý byl stejně pořád jen chaos a víceméně pořád v plavkách. V ten moment mi v hlavě zaskřípalo. Už jsem to neudržel a nahlas se zeptal, proč teda potřebovala zrovna tohle všechno brát, když to měla být hlavně pracovní akce.
Když se otázky nedají dál polykat
Na to se rozjela nepříjemná debata. Řekl jsem jí, že mám blbý pocit hlavně z toho kolegy a z toho, jak o něm poslední měsíce mluví. Přiznal jsem, že mě rozhodilo, jak se balila, a co se mi pak honilo hlavou, když byla pryč. Ona se nejdřív naštvala, že jí nevěřím, že z ní dělám nějakou hysterku, co se jde někam předvádět. Pak se trochu uklidnila a začala vysvětlovat, že se po dětech prostě chce občas cítit hezky a ženská, že ve firmě je tlak vypadat reprezentativně, protože se pořád někde fotí a prezentují. Když o tom mluvila, cítil jsem, že v tom kus pravdy je. Zároveň ale bylo znát, že jí ta pozornost od něj dělá dobře a že je to něco, co jí v našem běžném provozu doma trochu chybí. Nakonec z nás spíš vzešla dohoda než jasný závěr. Domluvili jsme se, že se o takových věcech budeme bavit dřív, než si to já v hlavě domyslím do katastrofy a ona se bude cítit automaticky obviněná.
Ten večer jsem usínal s tím, že pořád vlastně nevím, co přesně se tam dělo a jak to mezi nimi je. Uvědomil jsem si ale, že největší problém není ten kolega, ale to, jak málo spolu mluvíme o tom, co se v nás děje. Že místo obyčejné otázky a upřímné odpovědi necháme narůst ticho, domněnky a křivdy. Dochází mi, že příště radši budu za žárlivce, který se ptá napřímo, než za tichošlápka, co potichu podezřívá. Hlavou mi problesklo i to, jestli bych byl schopný jít s ní třeba na párovou terapii, i když se mi ta představa vůbec nelíbí a trochu mě děsí. Mám ale pocit, že tohle byl moment, kdy už si nemůžu hrát na to, že jsem včerejší a že je všechno v pohodě. Pokud spolu chceme zůstat, budeme muset oba začít být upřímnější, i když to nebude příjemné ani jednomu.
