Článek
Stojím v malém levném supermarketu u regálu s těstovinami a v jedné ruce držím mobil s kalkulačkou. V košíku mám pár věcí, u každé si přepočítávám, kolik mě to vyjde dohromady. Porovnávám cenovky, dívám se na cenu za sto gramů, něco zase vracím zpátky. Beru hlavně věci ve slevě, i když bych je dřív možná ani neotočil v ruce. Za sebou slyším, jak někdo jen tak bez přemýšlení hází do košíku dražší značky. Trochu se stáhnu do sebe, připadám si průhledný. V hlavě mi běží, že ještě před pár lety bych se na takovéhle „lovce slev“ díval shora a říkal si, že takhle já nikdy skončit nechci. A teď si tady potichu počítám, jestli se vejdu do částky, kterou mám v hlavě.
Když jistota vypadala jako něco samozřejmého
Cestou domů sedím v tramvaji, u nohou dvě igelitky s nákupem, a z ničeho nic se mi vybaví, jak jsme dřív skoro nevařili. V práci dlouhá směna, takže bylo jednodušší jít po cestě na večeři nebo si něco objednat. Neřešil jsem, jestli stojí oběd dvě stovky nebo tři. Měl jsem slušný plat v kanceláři, bonusy, služební notebook a k tomu pocit, že „už jsem to dokázal“. Hypotéka pro mě tehdy byla jen částka na papíře. Splátka odcházela z účtu, já se na výpis kouknul spíš ze zvyku než z obavy. Byl jsem přesvědčený, že když člověk maká v „lepší“ práci, má vystaráno. Jako by existovala nějaká nepsaná smlouva, že když se snažíš, ten standard se ti už jen zvedá. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Doma vyndavám nákup na linku a manželka se automaticky dívá, co jsem přinesl. Vezme do ruky levnější těstoviny a trochu si povzdychne. „Zase ty nejlevnější?“ řekne spíš unaveně než vyčítavě. Vysvětluju jí, že po zvýšení splátky a všech těch zdraženích nám prostě nic jiného nezbývá. U toho se mi vybaví ten den, kdy mi ve firmě oznámili, že ruší moje místo. Tenkrát jsem to bral skoro sportovně. Říkal jsem si, že si rychle najdu něco podobného, možná i lepšího. Jenže mezitím šly ceny nahoru tak, že jsem to do té doby znal jen z článků na internetu. Nová práce sice přišla, ale za míň peněz, bez bonusů, bez takových výhod. A najednou jsme se ocitli na částce, kde každá stovka v rozpočtu začala bolet. To, co dřív byla rezerva na „blbosti“, je dneska částka, kvůli které se rozhádáme, jestli něco opravdu potřebujeme.
Když se z papírových čísel stane každodenní boj
Večer sedíme s manželkou u stolu, před sebou papír a tužku, a snažíme se projít všechny výdaje. Ona navrhuje: „Zrušíme tu placenou televizi v ložnici, stejně na to skoro nekoukáme.“ Mluvíme o kroužcích pro dceru, ona zmiňuje, že by možná některé šly omezit. Mně z toho není dobře, ale zároveň sám říkám, že si vezmu víc směn, i když už teď chodím domů utahaný. Do toho přijde dcera do kuchyně a ptá se: „Mami, tati, můžu v létě jet na ten tábor?“ V krku se mi zasekne odpověď. Nechci jí hned říct ne, ale nechci jí ani lhát. Podívám se na manželku, ona na mě a dcera to napětí samozřejmě cítí. „Ještě to promyslíme,“ řeknu nakonec. Vidím jí v očích, že si svůj závěr dělá sama. Připadám si jako neschopný rodič, i když vím, že děláme, co můžeme.
V noci nemůžu usnout. Beru do ruky mobil a sjíždím články o inflaci, hypotékách a o tom, jak se lidem za poslední roky propadla životní úroveň. Čtu rozhovory s rodinami, které něco musely prodat, které počítají každou korunu, které ruší dětem kroužky. Uklidňuje mě jen trochu, že v tom nejsme sami a že to nejsou jen „nezodpovědní“, jak jsem si o podobných příbězích dřív myslel. Zpětně mě pálí, jak rychle jsem soudil lidi, kteří žili od výplaty k výplatě. Vůbec jsem neznal jejich pozadí, ale měl jsem jasno. Teď jsem na jejich místě a ten pocit je úplně jiný, než když jsem si o tom jen četl na internetu.
Co zůstane, když zmizí pocit elity
Ráno stojím zase v přeplněné tramvaji a přemýšlím, co pro mě vlastně znamenalo, když jsem se cítil jako „elita“. Došlo mi, že to bylo hodně o egu a o tom, že jsem si tehdejší životní standard vzal jako něco daného. Měl jsem pocit, že jsem si ho zasloužil, a tím to pro mě končilo. Teď jsem rád, když se mi podaří stáhnout nákup o dvě tři stovky a když na konci měsíce nemusíme sahat do zbytku úspor. Místo jistoty cítím hlavně únavu a strach z dalšího zdražení. Zároveň ale i větší pokoru. Vím, jak rychle se může všechno zlomit, i když člověk není lehkomyslný a snaží se. A pokaždé, když dneska stojím v tom levném supermarketu a počítám ceny, mám před očima svůj dřívější pohled na „ty druhé“. Ten rozdíl mezi tehdy a teď je možná největší změna, kterou si z celé téhle zkušenosti nesu.
