Článek
Ráno po výplatě mám svůj malý rituál. Sedím u stolu s kafem, otevřu bankovní aplikaci a chvíli jen koukám na ten vyšší zůstatek. Je to pár vteřin, kdy mám pocit, že je „bezpečno“, že kdyby se teď něco stalo, tak to nějak pokryjeme. Hned potom ale začnu zadávat platby – nájem, energie, školka, splátka půjčky. Mačkám jedno potvrzení za druhým, až je všechno pryč. Když se pak znovu podívám na zůstatek a vidím skoro nulu, jen pár stokorun, sevře se mi žaludek. Ten krátký pocit klidu je pryč a mně hlavou běží jen otázka, jak to zas celý měsíc poskládáme.
Otevřu si Excel, kde mám náš rozpočet, a zkouším z těch čísel něco vymáčknout. Přehazuju položky, snižuji částky, ale pořád mi to nevychází tak, abychom něco odložili bokem. V tu chvíli přijde manželka do kuchyně s papírkem, kde má sepsané, co doma chybí – prášek na praní, boty pro malého, peníze na kroužek. Vidím, že to nejsou žádné zbytečnosti, ale zároveň vím, že na všechno najednou prostě nemáme. Je mi trapně jí říkat, ať něco škrtne, tak jen opatrně poznamenám, že to asi budeme muset rozložit, že to teď z jedné výplaty nedáme. Chvíli je ticho, ona ten papírek přehne, řekne, že to nějak pořešíme postupně, a tím to uzavře. Není mi z toho dobře, ale nic lepšího jí nabídnout neumím.
Když excelové tabulky nestačí uklidnit hlavu
V práci jedu klasický stereotyp, ale v hlavě se mi pořád vrací ten ranní zůstatek. Navenek funguju, vyřizuju maily, telefonuju, řeším běžné věci. Mezi řečí kolegovi řeknu, že mi po výplatě zase nezbylo skoro nic, jen tak napůl v legraci, napůl vážně. On se tomu spíš zasměje, že to má podobně, ať si nestěžuju. Nechám to být, nemám sílu to rozebírat. Cestou domů v autě pustím rádio a tam někdo s vážným hlasem říká, že se máme ekonomicky nejlíp v historii. V tu chvíli mi cukne ruka na volantu a jen si pro sebe pomyslím, že bych ho chtěl vidět, jak tohle „nejlíp v historii“ vysvětluje mým dětem u pokladny v obchodě.
Ještě před domovem se s dcerou stavím v obchodě „jen pro pár věcí“. Beru pečivo, mlíko, nějaké základní věci a u každé položky si v hlavě počítám, kolik už jsme asi na účtence. Ceny jsou zas o něco vyšší než před pár měsíci a já mám pocit, že nakupuju úplně jinak než dřív, mnohem opatrněji. U regálu s jogurty mi dcera nenápadně přihodí do košíku sladkost a podívá se na mě tím známým pohledem, jestli může. Vím, že to není žádný luxus, ale stejně jí řeknu, ať to vrátí, že dneska bereme jen potřebné. Vidím na ní, že jí to moc nedává smysl, a mě to dost píchne. Připadám si v tu chvíli jak neschopnej táta, kterej řeší pár korun za sušenku a nedokáže jí to pořádně vysvětlit.
Večerní ticho, strachy a hledání další práce
Večer, když děti zalezou do pokoje, sedíme s manželkou u stolu a mně to v hlavě pořád jede dokola. Nakonec se odhodlám a nahlas řeknu to, co ve mně celý den leží. Přiznám, že mám pocit, že selhávám, když po výplatě zůstane na účtu nula a já pak z rádia poslouchám, jak se máme skvěle. Řeknu jí, že mě děsí každá nečekaná platba, i rozbitá pračka nebo větší účet u zubaře, protože prostě není z čeho brát. Ona odpoví klidně, že dělám, co můžu, že vidí, jak se snažím. Uleví se mi, že to říká, ale zároveň na ní vidím ten její vlastní strach. Jen se ho snaží moc neukazovat, aby mě tím víc nezatížila. Chvíli o tom mluvíme, spíš věcně než emočně, a oba víme, že jsme v tom spolu, ale jistotu nám to nepřidá.
Ještě ten večer, i když jsem už úplně vyšťavenej, vytáhnu mobil a začnu projíždět nabídky práce a brigád. Hledám něco na večery nebo víkendy, i kdyby to mělo být jen pár hodin navíc. Napíšu kamarádovi, co dělá ve skladu, jestli náhodou neshánějí lidi na víkendy. Odepíše mi, že se zeptá vedoucího a dá mi vědět. Zavřu mobil a sedím chvíli v tichu. Uvědomuju si, že možná máme podle různých tabulek a statistik žít v nejlepší době, ale ten pocit bezpečí a klidu, o kterém se mluví v televizi, se mě prostě netýká. Řeknu si, že aspoň přestanu dělat, že je všechno v pohodě, a nebudu se stydět o tom mluvit nahlas. Protože dokud budu předstírat, že se nic neděje, nezmění se na tom našem zůstatku po výplatě vůbec nic.
