Článek
Osmnáctiny jsem slavila doma, nic velkého, jen rodiče a brácha. Čekala jsem klasiku – nějaký šperk, možná nový notebook. Když táta přinesl obálku, byla jsem si skoro jistá, že jsou v ní peníze na řidičák. Otevřela jsem to a chvíli vůbec nechápala, na co koukám. Kupní smlouva. Na byt. Psaný na mě. První reakce byla, že je to nějaký jejich hodně blbý vtip. Nebyl. Seděli jsme u stolu a oni mi vysvětlovali, že na to šetřili roky, místo dovolených a větších nákupů, že chtěli, abych měla jistotu, kdyby se cokoli stalo, abych jednou nemusela řešit hypotéku od nuly. Byla jsem napůl v šoku, napůl dojatá a měla jsem pocit, že to celé je tak velké, že na to vlastně ani neumím reagovat.
Když se velké tajemství nedá udržet
Druhý den jsem to stejně nevydržela a řekla to svojí nejlepší kamarádce. Neuměla jsem to v sobě držet, bylo to moc velké tajemství. Sešly jsme se venku, já jí to vyklopila a ona začala pištět, že to je nejvíc, že budu mít „luxusní život“. Pak začala vtipkovat, že ona bude asi do čtyřiceti bydlet u rodičů, zatímco já si budu v klidu žít. Smála se, ale já v těch vtípcích cítila něco navíc, takový náznak, že jí to není úplně jedno. Neřekla nic přímo hnusného, spíš takové poznámky, které mě trochu píchly. Ještě ten den večer jsem začala přemýšlet, jestli jsem neudělala chybu, že jsem to někomu řekla.
Nakonec jsem si udělala fotku klíčů od bytu s mašlí a dala ji na stories. Bez popisu, jen „nejlepší dárek ever“. Připadalo mi to ještě bezpečné, nikdo z toho nemusí poznat, o co jde. Pár lidí mi psalo, co to je, a já jsem to spíš odbyla smajlíkama. Jenže moje kamarádka byla v chatu ochotnější a pár lidem napsala, že jsem dostala byt. Částečně hrdě, částečně takovým tónem, který jsem neuměla úplně číst. Během několika dnů se to ve škole rozkecalo, i mezi lidmi, se kterými se skoro nebavím. Najednou jsem slýchala poznámky typu: „Tak co, jak se žije v paláci?“ nebo „Ty se máš, někdo má fakt štěstí na rodiče.“ Říkali to jako vtip, ale často jsem za tím cítila něco víc a začínala jsem se u toho cítit divně.
Když dar začne vypadat jako provinění
Jednou o přestávce za mnou přišel spolužák, co každý víkend chodí na brigády, a mezi řečí prohodil, že je to docela nespravedlivý, když někdo dře a někdo to má zadarmo. Neřekl to vyloženě zle, ale mně v tu chvíli jako by někdo vypnul mozek. Jen jsem tam stála a měla pocit, jako kdybych něco ukradla a byla přistižená. Přitom jsem reálně nic neudělala, jen jsem přijala dárek. Od té doby jsem začala vědomě ten byt shazovat. Když se někdo ptal, říkala jsem, že je to jen nějaká malá garsonka, že to není žádný luxus. Přistihla jsem se, že když na to přijde řeč, začnu automaticky dodávat, že za to vlastně nemůžu, že jsem si to nevymyslela. V hlavě jsem se pořád omlouvala, i když nahlas jsem nic takového neřekla.
Zlom přišel na jedné akci, kde byla větší parta lidí, i kluci, které jsem skoro neznala. Seděli jsme venku a ta moje kamarádka tam nahlas zmínila, že jsem dostala byt. Spíš jako srandu, ale přede všemi. Jeden kluk se na mě podíval, vytáhl mobil, našel si mě na sítích a začal se smát. Moc jsem to neřešila, dokud mi asi za hodinu nepřišla zpráva od jiné spolužačky s printscreenem mých stories. Někdo z toho udělal meme s textem „tati kup mi byt challenge“ a začalo se to šířit. Pod tím se začaly objevovat komentáře od lidí, které jsem v životě neviděla. Psali o tom, jak je nechutné, že někdo v osmnácti dostane byt, když oni budou splácet třicet let. Někteří psali, že takovým by přáli, aby o všechno přišli. Četla jsem to a bylo mi fyzicky špatně.
Internetový lynč a co z něj zůstane
Ten večer jsem seděla doma, koukala do mobilu a brečela. Měla jsem pocit, že mě půlka internetu nenávidí za něco, co jsem si sama nevybrala. Jako bych byla nějaký symbol něčeho, co lidem vadí, a ne normální člověk. Postupně jsem smazala všechny fotky, kde se objevovalo něco kolem bytu, a nastavila si profil jako soukromý. Nakonec jsem to nevydržela a řekla rodičům, co se děje. Byli nejdřív strašně naštvaní kvůli těm komentářům a kvůli tomu, co si někdo dovoluje psát na adresu jejich dcery. Pak jsme ale spíš seděli a bavili se o tom, jak se kvůli tomu cítím. Říkali mi, že jsem za jejich rozhodnutí nemohla, že je pochopitelné, že to v někom vyvolá závist, ale že to neznamená, že jsem něco špatného udělala. Pro mě z toho nakonec vyplynulo jedno: nebudu se tím chlubit, ale ani se za to nebudu omlouvat. A hlavně si budu víc vybírat, s kým o tom mluvím.
Od té doby, když někdo začne řešit byty, ceny nájmů nebo hypotéky, mám tendenci spíš mlčet. Poslouchám ostatní a nechávám je mluvit, aniž bych do toho tahala svůj příběh. Zároveň už ale necítím ten automatický pocit viny pokaždé, když někdo mluví o nespravedlnosti a o tom, jak je těžké něco získat vlastníma silami. Spíš si v sobě držím vědomí, že jsem měla velké štěstí, a zároveň nějakou zodpovědnost za to, jak s tím naložím. A pořád ve mně zůstává ten nepříjemný pocit, že jeden post se screenshotem ze stories může z obyčejného rodinného dárku udělat něco, kvůli čemu ti cizí lidi přejou to nejhorší.
