Článek
Byla sobota odpoledne a já měla pocit, že jsem celá vymačkaná. V práci to byl jeden průšvih za druhým, pořád něco hořelo a já už několikátý den táhla přesčasy. Říkala jsem si, že když už jsem to nějak přežila, zasloužím si aspoň malou radost. Na internetu na mě vyskočila reklama na velký výprodej v obchodním centru, zrovna v obchodě, kde jsem občas něco koupila. Pořád řeším svoje kila navíc a většinu času se v obchodech spíš stydím, ale ten den jsem se rozhodla, že se nebudu omezovat. V tramvaji jsem si v hlavě dělala plán: jedny lepší šaty do práce, nic přehnaného, jen něco, v čem si nebudu připadat jako v pytli.
V obchodě to vypadalo přesně tak, jak jsem čekala. Všude lidi, stojany narvané oblečením, věci poházené, fronta do kabinek. Atmosféra byla napjatá, každý se snažil urvat něco ve slevě a zároveň to mít co nejrychleji za sebou. Zaujala mě jedna prodavačka, podle odznáčku asi vedoucí směny. Pobíhala kolem, tvářila se otráveně a působila dost nepřístupně. Vzala jsem si pár kousků, jedny šaty se mi fakt líbily, jen mi připadaly trochu těsné. Zeptala jsem se jí, jestli mají ty samé o číslo větší. Jen mě letmo sjela pohledem a nahlas prohodila: „Tohle je spíš pro štíhlejší paní,“ a šla dál. Kolem stály další ženské a já jsem se začala cítit trapně. Připadala jsem si, jako by někdo nahlas řekl něco, co si jiní jen tiše myslí.
Ostuda u zrcadla, která se nedala vzít zpátky
V kabince jsem se s těmi věcmi prala. Něco mi bylo těsné, něco mi viselo, v zrcadle jsem si připadala nafouklá a neohrabaná. Říkala jsem si, že to je přesně ten důvod, proč na nákupy tak nerada chodím. Jedny šaty se mi ale i tak líbily. Byly trochu jiné než to, co normálně nosím, takové „lepší do práce“, jak jsem si plánovala v tramvaji. Vyšla jsem z kabinky k velkému zrcadlu na chodbičce, abych se viděla celá. Chvíli jsem se na sebe dívala a říkala si, že to vlastně není tak špatné, když se přestanu sledovat každým kritickým milimetrem. V tu chvíli se u mě objevila ta samá prodavačka. Bez toho, abych ji o něco žádala, začala hodnotit, jak mi to „nedělá hezkou postavu“ a že „na takovou postavu bych volila něco volnějšího, tohle jen zbytečně zvýrazňuje boky“. Několik lidí se otočilo, já cítila, jak rudnu až po uši. Zamumlala jsem jen něco jako: „Aha, díky,“ a nejradši bych se zase zamkla v kabince a už nevylezla.
Měla jsem chuť všechno nechat na ramínku, utéct z obchodu a dělat, že jsem tam nikdy nebyla. Jenže jsem si říkala, že když už jsem sem jela, stála frontu a prohrabávala se těmi hromadami oblečení, aspoň něco vezmu, ať ten výlet nebyl úplně zbytečný. Nakonec jsem vybrala jedny méně výrazné šaty, které mi sice nepřipadaly nijak zázračné, ale neurazily. Stoupla jsem si do fronty k pokladně, samozřejmě byla zase dlouhá. Slyšela jsem, jak ta prodavačka mluví s jinými zákaznicemi, pořád takovým zvláštním povýšeným tónem. U kasy jsem si k šatům vzala ještě jeden doplněk, který nebyl ve slevě. V tu chvíli ironicky prohodila: „To už se vám to pěkně natahuje, co? Ženský si fakt nevidí do peněženky.“ Píchlo mě u srdce. V hlavě se mi spojilo všechno najednou – moje tělo, moje peníze, moje rozhodnutí. Jen jsem vytáhla kartu, zaplatila, vzala tašku a doslova utekla pryč.
Když cizí hlas začne znít jako vaše vlastní myšlenky
Říkala jsem si, že se trochu uklidním, když si sednu někam stranou. Koupila jsem si kafe a sedla si v patře obchodního centra. Místo uklidnění mi ale v hlavě dokola běžely její věty. „Spíš pro štíhlejší.“ „Na takovou postavu něco volnějšího.“ „Nevidí do peněženky.“ Začala jsem na sebe koukat jejíma očima. Najednou jsem se cítila tlustá, trapná a ještě k tomu nezodpovědná, protože utrácím za hlouposti. Procházela jsem pak kolem výloh, ale neměla jsem chuť vlézt už nikam. Připadala jsem si, jako by každý, kdo mě míjí, viděl všechno, co ta ženská nahlas pojmenovala. Jela jsem domů dřív, než jsem plánovala, tašku se šaty hodila do kouta, ani jsem je nezkusila znovu. Lehka jsem si do postele a brečela, i když jsem si původně myslela, že jsem na podobné věci už „dospělá“.
Až večer mi volala kamarádka a ptala se, jaký byl můj „nákupní den“, protože věděla, že jsem se na ten výprodej chystala. Nejdřív jsem to chtěla odbýt jednou větou, ale nakonec ze mě všechno vypadlo. Popsala jsem jí tu scénu u stojanu, u zrcadla, u pokladny i to, v jakém stavu jsem přijela domů. Jak jsem to říkala nahlas, došlo mi, jak automaticky jsem přijala, že má tahle prodavačka právo se mnou takhle mluvit. Jako by byla někdo, kdo jen nahlas pojmenoval moji „chybu“. Kamarádka mě dost rázně zastavila. Řekla mi, že tohle není normální, že to není součást „služeb zákazníkům“ a že by o tom měla vědět její šéfová. Sedla jsem si k počítači a napsala krátký, věcný mail na zákaznickou podporu obchodu. Popsala jsem, co se stalo, jaké poznámky zazněly a jaký dopad to na mě mělo. Nepsala jsem to kvůli slevě nebo omluvnému voucheru. Šlo mi jen o to, aby někdo věděl, co se v tom obchodě děje.
Ten den mi už samozřejmě nikdo nevrátí. Pořád mě mrzí, jak moc jsem tam ztuhla a jak jsem nebyla schopná se sama za sebe ozvat. Ale už jen to, že jsem o tom promluvila a napsala ten mail, mi pomohlo pochopit, že problém nebyl ve mně. Nemusím být štíhlejší, abych měla nárok si koupit šaty. Nemusím utrácet jen určité částky, abych se vešla do něčí představy o „rozumné ženě“. Příště, až na mě někdo vytáhne podobné soudy, nechci ztichnout a odejít v slzách. Nechci už v sobě nosit cizí hlas, který se tváří jako pravda, ale je to jen cizí frustrace oblečená do uniformy prodavačky.
