Článek
Byl obyčejný podvečer, takový ten pátek, kdy už člověk jede na setrvačnost. Vracela jsem se z práce a napadlo mě, že se ještě zastavím v supermarketu, ať mám nakoupeno na víkend a nemusím nikam jezdit. Byla jsem unavená, v hlavě se mi míchaly pracovní maily, úkoly, které jsem nestihla, a k tomu ještě myšlenky na splátky auta, které mám přes firmu na leasing. Působí draze, ale reálně je to prostě další pravidelná položka v rozpočtu. Na parkovišti jsem našla poslední volné místo mezi dvěma auty, docela těsné. Musela jsem několikrát couvat a najíždět, což mě rozčilovalo, protože jsem už chtěla být prostě pryč. V momentě, kdy jsem konečně zaparkovala, jsem si všimla staršího pána s vozíkem, jak stojí opodál a sleduje mě.
Komentář, který spustil něco mnohem většího
Když jsem vystoupila, cítila jsem na sobě jeho pohled. Sjížděl mě od bot, přes bundu, až po kapotu auta. Něco si zamumlal o „zlaté mládeži“ a pak už nahlas prohodil, že na taková auta prý přispívají všichni a on má přitom důchod jako almužnu. Jak to dořekl, v břiše se mi udělal takový nepříjemný uzel. Nebylo to poprvé, co jsem podobnou poznámku slyšela. Od různých lidí už jsem párkrát zaslechla něco o tom, jak se máme dobře, jak si žijeme nad poměry, jak všichni mladí jezdí v autech na dluh a nic neumí. Vždycky jsem to nějak přešla, ale tentokrát jsem byla unavenější než obvykle a cítila jsem, jak se ve mně zvedá vztek a potřeba se bránit.
Nejdřív jsem chtěla dělat, že jsem neslyšela, ale nakonec jsem se otočila a řekla mu, že to auto rozhodně nemám zadarmo a že na něj každý den dřu. On jen mávl rukou a prohlásil něco v tom smyslu, že dneska je všechno na dluh a mladí neví, co je to pořádná práce. V tu chvíli mě to zasáhlo víc, než bych čekala. Vybavil se mi celý ten poslední měsíc v práci, kdy jsem byla pořád v kanceláři, přesčasy, večery strávené nad počítačem. Připadala jsem si spíš vyždímaná než rozmazlená. Měla jsem pocit, že tímhle jedním komentářem úplně shodil všechno moje snažení, kdy se fakt snažím být samostatná a nikoho neprosím o pomoc.
Věta, která utekla z pusy moc rychle
Dřív, než jsem si stačila v hlavě srovnat, co vlastně chci říct, vyletělo to ze mě. V afektu jsem mu odsekla něco ve stylu, že jeho důchod platím já ze svých odvodů a že by měl být spíš rád, že se mám dobře, než aby mi tady nadával. V momentě, kdy jsem ta slova vyslovila, mi došlo, že to zní ostřeji, než bych chtěla. Jenže už to nešlo vzít zpátky. Stařec se nejdřív zarazil a podíval se na mě zvláštním pohledem, spíš zaskočeně než vyloženě naštvaně. Pak utrousil, že dnešní mladí nemají žádnou úctu, chytil vozík a odtlačil ho směrem k vchodu.
Zůstala jsem stát vedle auta a najednou jsem se necítila vůbec vítězně. Naopak. Přišla na mě vlna trapnosti a studu. Uvědomovala jsem si, že mě sice naštval první, ale že jsem to já, kdo to vyhrotil. Začala jsem přemýšlet, jak se asi cítí on. Jestli má opravdu mizerný důchod, jestli je pro něj každý nákup stres. Možná kolem sebe pořád vidí drahá auta, reklamy na věci, na které nikdy mít nebude, a potřebuje si na někom vylít frustraci. Vešla jsem do obchodu, vzala košík a chodila mezi regály, ale v hlavě jsem byla pořád na tom parkovišti. Přehrávala jsem si náš krátký rozhovor, svou větu o důchodu, a postupně jsem se cítila čím dál hůř.
Reakce partnera, která změnila úhel pohledu
Doma jsem to hned vyprávěla partnerovi. Čekala jsem, že se mě zastane, že řekne něco jako: „No tak, byl hnusnej první, tak cos měla dělat.“ Místo toho se na mě jen podíval a docela klidně řekl, že bych si taky někdy mohla kousnout do jazyka. Jeho reakce mě bodla, skoro stejně jako ten rozhovor na parkovišti. Ale v tichu, které potom nastalo, mi došlo, že má vlastně pravdu. Začala jsem přemýšlet, proč mě tak rozhodí, když někdo komentuje peníze nebo „drahé auto“. Došlo mi, jak moc si potřebuji svou práci a svůj životní styl obhajovat, nejspíš i sama před sebou. Od té doby, kdykoli potkám starší lidi, tenhle výstup se mi v hlavě znovu objeví. Nedělám z toho velké drama, jen si prostě víc hlídám, co říkám a jak rychle reaguju, když mám pocit, že mě někdo soudí.
