Článek
Klasickej scénář po práci: říkám si, že si jen rychle skočím pro pár věcí, ať mám klidnej večer. Už od dveří ale vidím, že jsem si vybral úplně blbej čas. Fronta u vchodu, lidi se motají se zákaznickejma vozíkama, všude hluk. Mám za sebou dlouhej den, bolí mě hlava a těším se jen na to, až budu doma. Jenže mezi regálama se sotva protáhnu s košíkem, všichni postávají, překládají leták s regálem a řeší, kde je co v akci. Přijde mi, že půlka lidí jsou důchodci, co nikam nespěchají. Jak pomalu couvají s vozíkem, já v sobě cítím, jak se mi zvedá tlak. Každý zdržení mi přijde jako osobní útok na zbytek mý energie.
Dojdu k regálu s máslem, protože je v akci, a tam je úplná zácpa. Několik starších lidí se tam mačká, natáhly ruce k regálu, někdo si nahlas počítá, kolik si může vzít kusů. Kolem toho se vede debata, kdo tu byl první. Stojím za nima, čekám a nikoho ani nenapadne, že by uhnul. Je mi trapný se tam cpát, tak jen posouvám košík sem a tam a snažím se nadechnout, ale o to víc mě to štve. Ještě k tomu zaslechnu poznámku, že „mladí to stejně všechno vykoupí“. V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Když se konečně dostanu dopředu, regál je prázdnej a já bez másla. A v hlavě mi vystřelí úplně vážná myšlenka, že by důchodci měli mít svoje hodiny nakupování a svoje máslo zdarma někde bokem.
Když se nasrání změní v domácí „volební program“
Doma to večer vykládám partnerce a pořád jsem tak rozjetej, že to skoro zní jako nějaký volební program. Vykládám jí, jak by měli mít vyhrazený časy někdy brzo ráno nebo pozdě v noci, ať se normální lidi můžou po práci v klidu proplížit obchodem a nezaseknout se u každýho rohlíku. Ona se tomu směje, kroutí hlavou a ptá se, jestli to myslím vážně. A mně v tý chvíli dochází, že to říkám napůl z legrace, ale napůl to fakt cítím, protože tyhle scény nezažívám poprvé. Opakovaně jdu po práci do obchodu a vracím se domů vytočenej z toho, jak se kvůli každý slevě všechno zasekne. Jenže teď, když to slyším nahlas, začíná to znít trochu absurdně i mně.
Ráno mě napadne, že si svoji „teorii“ ověřím, tak vstanu dřív a zajedu do toho samýho obchodu před prací. Říkám si, že v tu dobu tam budou hlavně lidi jako já, co si potřebujou rychle nakoupit. V obchodě je opravdu míň lidí, ale zjistím, že složení je skoro stejný jako večer – zase převaha důchodců. Jen atmosféra je úplně jiná. Není tam ten nervózní shon, spíš takový zpomalený tempo. Nikdo se necpe, v uličkách se dá normálně projet. U stejného regálu s akčním máslem stojí dvě paní a nahlas si počítají, jestli si můžou dovolit vzít dvě másla, nebo jen jedno. V tu chvíli mě napadne, že pro ně ty slevy nejsou jen hobby nebo hra na to, kdo urve víc kusů, ale často jedinej způsob, jak nějak poskládat měsíc.
Co je za „otravným důchodcem“ u regálu s máslem
U pokladny se zasekneme kvůli nějaký kartičce, tak tam chvíli stojím s taškou v ruce a prohodím s prodavačkou něco o tom, jak jsou ty návaly důchodců únavný. Ona se chytne a začne povídat, že to je nejhorší vždycky, když vyjde leták a jsou větší akce. Že to pak frčí od rána do večera, lidi se hádají o počty ks na osobu a personál z toho odchází domů hotovej. Zároveň ale dodá, že jí je těch babiček a dědků někdy fakt líto, jak tam chodí skoro každej den, často jen tak s košíkem a jednou věcí, hlavně aby si s někým promluvili. Jak mi to říká, dochází mi, že za tou mojí nálepkou „otravnej důchodce v supermarketu“ je prostě samota, málo peněz a trochu zoufalý hledání kontaktu.
Cestou z práce domů ten den mi v hlavě pořád běží ten můj včerejší nápad s vyhrazenýma hodinama. Představuju si to míň jako trest a víc jako něco, z čeho by mohli mít užitek všichni. Třeba ráno jen hodiny pro ně, v klidu, bez tlačenic, kde by měli některý základní věci levněji nebo skoro zadarmo, třeba zrovna to máslo. A odpoledne by pak obchody nebyly takový bojiště o poslední kus. Najednou mi to nepřijde jen jako výkřik z nasrání mezi regálama, ale spíš jako docela rozumnej kompromis v hlavě jednoho unavenýho člověka. Pořád mě konkrétní situace v obchodě občas štvou, to se nezměnilo. Ale už v tom nevidím jen ten prvotní vztek na někoho, kdo mi překáží. Spíš v tom mám hořkej humor a snahu z toho aspoň něco pochopit, abych se příště u akčního másla úplně nezbláznil.
