Článek
Seděl jsem v kanceláři, koukal na výplatní pásku a najednou mi to došlo. Ty částky tam byly pořád, ale ten den se mi oči zasekly u řádku „sociální pojištění“. Částka, která ode mě odchází každý měsíc pryč, byla najednou hrozně konkrétní. Do té doby jsem to bral jako něco, co prostě je, neřeší se to, tak to mají všichni. Jenže v hlavě mi vyskočila jednoduchá otázka: „A co z toho kdy uvidím já?“ Zkusil jsem to nadhodit kolegům v kuchyňce, jen tak mimo řeč. Někdo řekl, že důchod stejně nebude, jiný mávl rukou, že to nemá cenu řešit. Mě to ale spíš nakrklo. Připadalo mi divné posílat takové peníze někam, kde mi i ostatní říkají, že z toho asi nic nebude.
O pár dní později jsem byl u rodičů na návštěvě a nějak se stočila řeč na peníze. Táta jen tak mezi řečí zmínil, kolik dostává důchod. Řekl konkrétní částku. V tu chvíli se mi v hlavě spojily dvě věci: moje výplatní páska a jeho důchod. Vždycky jsem věděl, že to není žádná sláva, ale nikdy jsem si to nesrovnal takhle vedle sebe. Uvědomil jsem si, kolik let chodil do práce, kolik odváděl a co z toho teď má. Připadalo mi to úplně mimo. Měl jsem pocit, že ho stát vlastně natáhl, jen všechno proběhlo podle pravidel. V hlavě se mi objevila ta dvě slova: důchod a legální krádež. Nebylo to promyšlené tvrzení, spíš syrový pocit, který jsem v sobě nedokázal přebít.
Když se pocit změní v rozhodnutí
Večer doma jsem si sedl k počítači a začal hledat. Kalkulačky důchodů, články o průběžném systému, grafy, demografie. Nebyl jsem odborník, ale i z těch základních informací mi začalo být jasné, že v mém věku mám čekat spíš pozdější nástup do důchodu a nižší částku, než mají moji rodiče. Všechno se to potkávalo: stárnoucí populace, méně lidí v produktivním věku, debaty o zvyšování věku odchodu do důchodu. Zavolal jsem kamarádovi, který dělá ve financích, jestli to jenom moc neprožívám. V podstatě mi řekl, že spoléhat se jen na stát je hodně odvážné, a potvrdil mi, že trend jde spíš k horším podmínkám pro naši generaci. V tu chvíli jsem si poprvé naplno řekl, že jestli nechci dopadnout jako táta, musím se o svůj důchod postarat hlavně já sám.
V práci mě to pak začalo štvát mnohem víc. Nejen samotná náplň práce, která mě už delší dobu nenaplňovala, ale hlavně vědomí, že z každé výplaty odchází tolik peněz do systému, kterému nevěřím. Už nějakou dobu jsem si bokem přivydělával na zakázkách a začínalo to vypadat, že by se z toho možná dalo žít. Myšlenka odejít na volnou nohu mi v hlavě sílila. Jedno odpoledne jsem si sedl s přítelkyní a všechno jí vysvětlil – jak mě štve ten pocit bezmoci, jak mám strach, že jednou dopadnu jako naši, a že přemýšlím, že zkusím podnikat naplno. Měla strach z nejistoty, ptala se, co když to nevyjde, ale zároveň viděla, že to ve mně už nějakou dobu zraje. Nakonec řekla, že to se mnou zkusí, i když z toho dobrý pocit úplně nemá.
Jak jsem ze systému ubral a začal platit sobě
Domluvil jsem si schůzku s účetní, protože v tomhle jsem se vůbec neorientoval. Řekl jsem jí na rovinu, že nechci nic obcházet, ale že zároveň nechci státu posílat víc, než je nutné. Vysvětlila mi rozdíl mezi hlavní a vedlejší činností, jak fungují minimální zálohy a paušální výdaje. Dozvěděl jsem se, že za ten první rok, kdy jsem podnikal jen při práci a vydělal relativně málo, jsem nakonec sociální vlastně vůbec platit nemusel. Nešlo mi o to, abych neplatil nikdy nic. Spíš jsem měl pocit, že když už mám do systému málo důvěry, nechci ho ještě dobrovolně přeplácet. Když jsem pak dal výpověď a přišla první faktura, na které jsem viděl částku bez toho obřího odvodu na sociální, měl jsem zvláštní pocit úlevy. Jako bych z toho systému alespoň kousek vystoupil.
Aby to celé nebylo jen o tom, jak ušetřit na odvodech, otevřel jsem si investiční účet a nastavil trvalý příkaz. Řekl jsem si, že částku, kterou jsem dřív posílal státu na sociální, pošlu teď sobě. Ne do šuplíku, ale do dlouhodobého spoření a investic. Neřešil jsem žádné složité produkty, chtěl jsem hlavně jednoduchý systém, který zvládnu dodržovat. První měsíce byly náročné. Příjmy z podnikání lítaly, některý měsíc jsem byl v klidu, jiný jsem počítal každou tisícovku. V těch slabších chvílích jsem měl chuť trvalý příkaz zrušit a peníze radši utratit nebo si je nechat „pro jistotu“ na účtu. Držel jsem se ale představy, že tohle je můj osobní důchodový účet, o kterém nerozhoduje žádný politik a nikdo ho za mě nezmění zákonem.
Proč tomu říkám legální krádež i dnes
Dneska, když slyším v televizi politiky, jak mluví o jistých důchodech, působí to na mě skoro jako špatný vtip. Ne proto, že bych chtěl, aby moji rodiče nic nedostali – naopak, pro ně ten systém ještě nějak funguje a vím, že jinou možnost vlastně nikdy neměli. Do velké míry na těch penězích visí a já to respektuju. U sebe to ale cítím jinak. Mám pocit, že kdybych se spoléhal jen na státní důchod, okrádám tím sám sebe. Proto tomu pro sebe říkám legální krádež, i když chápu, že formálně je to všechno v pořádku. Přijal jsem, že moje cesta znamená víc zodpovědnosti, větší nejistotu a pravděpodobně i to, že jednou budu muset rodičům finančně pomoct. Ale aspoň mám pocit, že v tom nejsem úplně bezbranný a že část budoucnosti jsem si vzal do vlastních rukou.
