Článek
Nedělní obědy u našich měly roky stejný průběh. Polívka, řízek, televize puštěná v pozadí, v ní nějaká politická debata, kterou vlastně nikdo pořádně nesledoval. Táta si neodpustil poznámku, brácha se chytil a začali se pošťuchovat. Já se k nim většinou přidala, někdy jen proto, abych měla pocit, že u toho jsem. Všichni jsme se přitom smáli, přehazovali si narážky sem a tam a brali to jako takový náš rodinný folklór. Máma sice kroutila očima a občas je okřikla, ať aspoň dojíme v klidu, ale v jádru to brala jako kolorit, který k nám prostě patří. Nikdo z nás neměl pocit, že by se mohlo něco vyhrotit. Bylo to brané jako neškodný zvyk.
Jenže pak se začala přiostřovat situace ve společnosti a s ní i naše debaty. Najednou se nemluvilo jen o daních a politicích, ale o migrantech, covidu, pak o válce. Brácha začal trávit víc času na sociálních sítích, objevoval nové zdroje, posílal do rodinného chatu odkazy a videa. Některé mi přišly tak extrémní, že mě upřímně děsily. Když jsem mu napsala, že s tím nesouhlasím, odpovídal mnohem ostřeji než dřív. Měla jsem pocit, že to bere jako osobní útok, ne jako debatu. Já sama jsem měla silné nutkání „bojovat za pravdu“ a nedokázala jsem jen tak přejít něco, co mi připadalo úplně mimo. Začalo se točit pořád dokola jedno a to samé a bylo čím dál těžší udržet u toho nadhled.
Kdy se z rodinného folklóru stane něco, co bolí
První opravdová rána přišla na jedné letní grilovačce na chatě. Bylo nás tam víc, rodina, pár známých, všechno začalo v pohodě. Jenže jakmile někdo nadhodil politiku, okamžitě jsme se s bráchou chytli. Nejdřív to vypadalo jako klasická výměna názorů, ale pak mi v afektu řekl, že jsem „zaslepený liberál“. Já mu bez přemýšlení vrátila, že on je „zaslepený fanatik“. V tu chvíli u stolu nastalo ticho, které jsem u nás asi nikdy nezažila. Nikdo nevěděl, co říct. Po pár hodinách jsme to všichni zametli pod koberec, někdo vytáhl kytaru, začalo se zpívat, bavili jsme se o jiných věcech a dělali, že se nic nestalo. V duchu jsem si říkala, že příště do toho radši nepůjdu. Jenže jsem ten slib sama sobě nedodržela.
Zlom přišel na tátových šedesátinách, které jsme slavili u nás na zahradě. Velká rodinná akce, přijeli příbuzní, pár tátových kamarádů, všechno nachystané, máma to prožívala. Ze začátku to bylo fajn, jídlo, přípitky, vzpomínky. Po několika skleničkách se ale řeč zase stočila na volby a demonstrace. Brácha u stolu prohlásil, že „kdo jezdí na tyhle akce, je zrádce národa“, a přitom se přímo podíval na mě. V tu chvíli jsem úplně vylítla a vrátila mu, že „jestli někdo ničí tuhle zemi, tak jsou to lidi, co věří každému řetězáku“. Atmosféra okamžitě zhoustla, že by se dala krájet. Táta se mě před ostatními zastal, bráchu napomenul, že mele nesmysly. Na bráchovi bylo vidět, že to bere jako ztrapnění před celou rodinou. A mně došlo, že tohle už není jen naše „sranda“ hádka.
Když jedna věta navíc spustí lavinu
Brácha se zvedl od stolu a začal se s tátou hádat úplně napřímo. Vyčítal mu, že ho nikdy neposlouchal a nebral vážně, že si z něj vždycky dělal legraci. Švagrová se ho snažila uklidnit, ale nakonec sbalila děti a odjeli. Oslava se tím vlastně uřízla v půlce. Máma brečela v kuchyni, táta chodil po zahradě a nadával a já seděla na terase s tíhou v žaludku. Měla jsem pocit, že jsem to celé odpálila tou jednou větou navíc. Ten večer jsme si s bráchou ještě vyměnili pár hodně naštvaných zpráv, které nic nevyřešily. Naopak to všechno jenom víc zabetonovaly. Oba jsme se zakopali na svých pozicích.
Další měsíce byly ve znamení ticha. Rodinný chat skoro utichl, místo společných konverzací se objevovaly jen jednotlivé zprávy typu „všechno nejlepší“ poslané zvlášť, aby se nikdo nemusel s nikým potkat ani online. Žádné domlouvání společných výletů, žádné fotky dětí. Máma mě opakovaně prosila, ať bráchovi zavolám, že jsem přece ta „rozumnější“. Jenže pokaždé, když jsem vzala do ruky mobil, nevěděla jsem, jak začít. Nakonec jsme se jednou sešli u mámy na kávě. Bylo to formálně slušné, ale napjaté. Brácha řekl, že na žádné společné akce nepřijde, dokud se mu táta neomluví. Táta naopak opakoval, že se nebude omlouvat za svůj názor a že on nic nezačal. Ten požadavek omluvy tak zůstal viset ve vzduchu a nikdo s tím nepohnul.
Co zůstane, když se rodina rozdělí na dvě strany
První Vánoce po té hádce jsme strávili odděleně. Já byla s rodiči, brácha se ženou a dětmi jel k jejím rodičům. Máma to celé obrečela, i když se snažila tvářit, že je všechno v pohodě. Seděli jsme u stolu, kde dřív býval hluk a chaos, a já si v hlavě přehrávala všechny ty roky „zábavných“ hádek, které jsme brali jako ventil. Došlo mi, jak naivně jsme si mysleli, že to máme pod kontrolou a že se to nemůže zvrtnout. Dneska se s bráchou vídáme jen občas, většinou krátce a v neutrálním prostředí. Politika je přísně zakázané téma a i tak mezi námi cítím napětí. V hlavě si často přehrávám, kde jsme to mohli zastavit, jestli zrovna na té grilovačce, nebo už mnohem dřív u obyčejného nedělního oběda. Odpověď ale stejně nic nezmění. To, co se mezi námi pokazilo, už zpátky nevezmu.
