Článek
Sedím večer u notebooku, koukám na svůj profil na seznamce a zase přepisuju inzerát. Mám tam napůl otevřeně napsáno, že hledám mladší holku a že jí klidně pomůžu finančně, třeba se školou nebo bydlením. Vím, jak to zní. Sponzor, strejda, co si kupuje mládí. Pokaždé, když ten text čtu, mám chuť ho smazat a napsat něco „normálního“, ale nakonec to neudělám. Říkám si, že je mi skoro šedesát, tak už nemám potřebu si na něco hrát. Přesto ve mně někde vzadu hlodá pocit trapnosti. Napadne mě, co by na to řekla moje dcera, kdyby to viděla. Nepředstavuju si konkrétní scénu, spíš takový tichý stud, že žiju něco, o čem by se u nás doma nikdy nahlas nemluvilo.
Když se ohlídnu, nemám pocit, že bych byl v lásce nějaký dobrodruh. Jedno dlouhé manželství, které se po padesátce rozpadlo, a pak pár pokusů navázat vztah se ženami v mém věku. Zkoušel jsem klasické seznamky, schůzky v kavárnách, takové to opatrné seznamování po rozvodech. Většina těch setkání se ale stáčela ke stále stejným tématům. Nemoci, operace, léky. Exmanželé, křivdy, kdo komu co vzal. Vnoučata, která málo volají nebo moc zlobí. Po celém dni v práci jsem odcházel domů vyčerpaný a měl jsem pocit, že místo randění sedím na skupinové terapii. V jednu chvíli mi došlo, že se vedle těch žen cítím najednou hrozně starý. Ne jejich vinou, spíš tím souhrnem témat, která kolem nás visela.
Kdy mi začalo dávat smysl hledat někoho mladšího
Poprvé mě napadlo, že bych chtěl být s někým výrazně mladším, když jsem byl s kamarádem na pivu a na chvíli se k nám přidala jeho dcera, studentka. Povídali jsme si o škole, o erasmusu, o tom, jak by chtěla jet na rok ven a co ji láká. Mluvila o plánech, o tom, co by chtěla zažít, ne o tom, co už nejde změnit. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí tenhle typ rozhovorů. Nešlo o to, že by mě přitahovala zrovna ona. Šlo o ten pocit, že mám komu něco předat a zároveň s ním nemusím probírat jen minulost. Večer jsem šel domů a v hlavě si poprvé nahlas přiznal, že jsem ochotný za takový pocit i zaplatit. Ne jako za službu, spíš jako za možnost být s někým, kdo ještě není unavený životem tak jako já.
Pak jsem si k tomu sedl racionálně. Otevřel jsem si tabulku, prošel si příjmy, úspory, to, co mám stranou. Zjistil jsem, že zaplatit někomu školné nebo část nájmu pro mě není problém. Neohrozí mě to, nebudu kvůli tomu jíst rohlíky. V hlavě jsem si to srovnal tak, že když to napíšu na rovinu, je to vlastně fér. Ona mi věnuje čas a společnost, já jí dám finanční oporu, kterou teď potřebuje. Když jsem ten inzerát zveřejnil poprvé, přišly mi i dost hnusné zprávy. Napsali mi, že jsem úchyl, zoufalec, který se neumí smířit s věkem. Zároveň se ale ozvalo pár holek, které to braly jako normální nabídku. Psaly, že studují, že pracují brigádně a že jim to přijde jako příležitost. Ten rozpor mě rozhodil. Na jednu stranu stud, na druhou určité pochopení. Zároveň mě to utvrdilo v tom, že o podobných dohodách se prostě veřejně nemluví, i když mám pocit, že nejsme žádná výjimka.
Proč mě vztah s vrstevnicí děsí víc než dohoda s dvacítkou
Proč vlastně odmítám ženy ve svém věku, si uvědomuju vždycky, když jdu třeba s bývalou kolegyní na oběd. Ty obědy jsou často podobné těm schůzkám ze seznamek. Hodně se mluví o tlaku, bolavých kloubech, o nevděčných dětech a o tom, jak ji nikdo nechce. Mezi řečí cítím, že ode mě očekává hlavně potvrzení, že svět je nespravedlivý a že už je pozdě. S ní mám soucit, ale zároveň mě přepadne strach, že kdybych s někým takovým žil, skončíme jako dva lidi, co se navzájem hlídají, jestli nezapomněli prášky, a jejich hlavní program dne bude řešení zdravotních zpráv. Vím, že přeháním, ale tohle ve mně vyskočí. Mladší partnerka je pro mě spíš symbol. Něco, co mi říká, že ještě nepatřím jen do kolonky „senior“.
Před pár měsíci jsem se přes tu seznamku domluvil s jednou dvaadvacetiletou studentkou. Napsali jsme si pár zpráv, pak jsme se sešli. Otevřeně jsme si řekli, co kdo čeká. Dohodli jsme se, že jí budu platit školné a část nájmu výměnou za to, že se budeme pravidelně vídat a budeme spolu trávit čas. Nebyla to žádná romantická pohádka, spíš smluvené podmínky, u kterých oba víme, na čem jsme. Když u mě sedí v kuchyni, povídáme si o jejích zkouškách, o tom, jaké má spolužáky, jaké má představy o práci. Občas se směje mým historkám z doby, kdy ještě neexistovaly mobily, a ptá se mě na věci, které bere jako samozřejmost. V těch chvílích se cítím lehčí, užitečný, jako někdo, kdo má ještě co nabídnout. A zároveň mě občas napadne, jestli to není celé smutné. Že si tenhle pocit kupuju.
Co si před sebou přiznávám, když se dívám pravdě do očí
Vím, že za tím vším je hodně strachu. Ze samoty, ze stárnutí, z nemocí. Z představy, že jednou budu sedět v bytě s někým stejně starým a každý pohled na něj mi bude připomínat, jak rychle mizí čas. Tahle dohoda s mladou přítelkyní je pro mě možná útěk. Od myšlenky na „rovnocenný vztah“ s někým v mém věku, kde bych musel naplno přijmout, že jsem už jinde, než bych chtěl být. Možná si něco nalhávám a prodlužuju si mládí způsobem, který jednou zaplatím. Ale teď mi tohle řešení dává větší smysl než kompromis jen proto, že se to tak má. A když se mi to jednou vrátí, budu aspoň vědět, že to bylo moje rozhodnutí, ne snaha splnit cizí představy o tom, co je v mém věku správné.
