Článek
O sauně jsem mluvil roky. Vždycky jsem říkal, jak bych si to jednou chtěl zkusit, jak je to zdravé a jak bych si tam asi strašně odpočinul. Pravda byla, že jsem se tam bál jít. Ne kvůli horku, ale kvůli sobě. Měl jsem v hlavě představu wellness centra plného vyrýsovaných těl a já mezi nimi se svým břichem, které se nevejde do tabulek. Když mi přítelkyně jednou dala dárkový poukaz do wellness, bylo mi jasné, že už se z toho nevymluvím. Před ní jsem nechtěl přiznat, že hlavní problém jsou moje komplexy. Cestou autem jsem dělal, že jsem v pohodě, povídali jsme si o práci a o víkendu, ale v duchu jsem řešil jen to, jak se tam neshodit.
První střet s realitou wellness
Hned u recepce mi došlo, do čeho jsem se nechal dotlačit. Slečna nám stručně vysvětlila pravidla a mezi nimi i to, že do saun se chodí bez plavek, jen s prostěradlem nebo ručníkem. Nic víc k tomu neřekla, jako kdyby oznamovala úplně běžnou věc. Moje přítelkyně přikývla stejně samozřejmě a tvářila se, že je to úplně normální součást dne. Mě to spíš rozhodilo. V šatně jsem chvíli jen seděl na lavičce, koukal do otevřené skříňky a přemlouval se, abych se vůbec svlékl. Zvažoval jsem, že si nechám aspoň spodní prádlo, že si toho třeba nikdo nevšimne. Nakonec jsem ho sundal, víc ze studu z porušení pravidel než ze sebevědomí.
Když jsme prošli do saunové části, měl jsem pořád v hlavě ten očekávaný „insta svět“. Hned jsem začal automaticky sledovat lidi kolem. Čekal jsem vysportovaná těla, hladkou kůži, všechno upravené a srovnané. Místo toho jsem viděl úplně obyčejné lidi. Starší páry, chlapa s velkým břichem, ženskou s povoleným zadkem, chlupy na zádech, jizvy, celulitidu. Nikdo se nesnažil nic zakrývat, jen se prostě přesouvali mezi saunami a odpočívárnou. Chvilku jsem na to jen koukal a měl jsem pocit, že jsem v jiném světě, než jaký se mi roky skládal z fotek na internetu. A pak mi postupně docházelo, že moje vlastní tělo v tom všem nijak nevyčnívá.
Když zjistíte, že nikoho nezajímáte
V první sauně jsem se ale stejně cítil hrozně nepatřičně. Sedl jsem si co nejvíc ke kraji lavice, skoro na hranu, jako bych zabíral méně místa, když se víc smrsknu. Přítelkyně se posadila vedle mě, opřela se a začala se se mnou úplně normálně bavit o tom, kam bychom mohli jet v létě na dovolenou, jak dlouho si může vzít volno, kolik si na to chceme našetřit. Všechno se odehrávalo, jako bychom seděli někde v kavárně. Já jsem přitom hlídal každé svoje gesto a měl jsem tendenci pořád kontrolovat břicho a ramena. Když jsem se ale podíval kolem, došlo mi, že se na mě vlastně nikdo nedívá. Lidi buď zavírali oči, nebo si povídali mezi sebou, nebo jen tiše seděli. Jako by tam moje tělo nikoho nezajímalo.
Při odpočinku na lehátkách se mi v hlavě rozjela druhá vlna myšlenek. Uvědomil jsem si, že zatímco se bojím, že mě ostatní hodnotí, já to dělám sám. V duchu si všímám cizích břich, zadků, faldů, ačkoliv přesně toho jsem se bál od nich. Nebylo to nějak zlé posuzování, spíš automatické porovnávání. V ten moment mi došlo, že svoje komplexy udržuji hlavně já v sobě. Ne lidé kolem mě, ale ten neustálý vnitřní komentář. Kousek od nás pak prošel starší pán s velkým břichem a tvářil se naprosto v pohodě. Lehl si, zavřel oči, vůbec neřešil, jak vypadá. Tahle jednoduchá scéna mě úplně odzbrojila. Najednou jsem si všiml, že už si břicho nezatahuju a že se mi dýchá líp.
Když se nahota stane jen pozadím dne
Ke konci pobytu jsem zjistil, že už skoro nevnímám fakt, že jsem nahý. Neřešil jsem úhel, pod kterým si sedám, ani to, jestli mi někde něco přečnívá. Spíš jsem začal řešit, jestli stihneme ještě jednu saunu, jestli si dám vodu nebo čaj, prostě praktické drobnosti. Když jsme se šli převléct a chystali se na odchod, překvapilo mě, že se mi vlastně nechce domů. Napadlo mě, že jsem rád, že tam nebyla ta galerie dokonalých těl, kterou jsem čekal. Kdyby tam byla, asi bych si v sobě tohle uvědomění tolik nesrovnal. Kontrast mezi tím, co jsem měl v hlavě z fotek, a tím, co jsem tam skutečně viděl, mi nastavil úplně jiný rámec.
Domů jsem odcházel s pocitem, že jsem se sebou sice pořád úplně neskončil, ale něco se pohnulo. Měl jsem míň studu ze svého břicha a víc respektu k tomu, že většina z nás prostě vypadá nějak normálně, bez filtrů a bez póz. A hlavně jsem si odnesl zkušenost, že moje tělo není středem pozornosti všech ostatních, ale hlavně mojí vlastní hlavy.
