Článek
Ráno sedím u stolu, piju kafe a na mobilu mi vyskočí notifikace z banky: odešel trvalý příkaz na deset tisíc pro charitu. Mám ten den v kalendáři zarytý tak, že bych tu notifikaci ani nepotřeboval. Vím, že tímhle se rozhoduje, jak bude vypadat naše dovolená, jak dlouho ještě děti pojedou na starých telefonech a kde si zase řekneme „tohle si teď nemůžeme dovolit“. Nedávno jsem o tom jen tak mezi řečí mluvil v práci a kolega prohodil, že on by za ty peníze radši koupil dětem pořádné mobily. Smál se u toho, ale mně ta věta zůstala v hlavě. Od té doby si ji v duchu přehrávám skoro pokaždé, když tu notifikaci vidím, a ptám se sám sebe, jestli to fakt někdy nepřeháním.
Když notifikace z banky spustí domácí dilema
Večer za mnou přijde dcera s telefonem v ruce. „Tati, všichni ve třídě už mají iPhone, jen já a ještě jeden kluk ne,“ řekne a ukazuje mi fotky z jejich chatu. Dívám se na ty obrázky, na emoji, na to, jak spolu komunikují, a vidím, jak jí je trapně. Má starý mobil, který se seká, občas se jí vypne, když natáčí video. Je mi jí líto a zároveň cítím vztek, ale ne na ni. Spíš na ten tlak okolo a trochu i na sebe, že jsem ji do toho dostal. Zkouším jí vysvětlit, že máme nějak nastavené priority, že nemusíme mít všechno hned, že telefon funguje, jen není nejnovější. Slyším se, jak to říkám, a vím, že jí to zní jako klasická rodičovská fráze, kterou si děti mezi sebou vyprávějí s očima v sloup. Ona jen pokrčí rameny a odejde do pokoje. Zůstanu sedět a přemýšlím, jestli jsem jí opravdu něco vysvětlil, nebo jsem jen obhajoval vlastní svědomí.
Druhý den večer vytáhnu notebook a zavolám si ji i se synem k sobě. Otevřu newslettery z té charity, kam peníze posíláme, a ukazuju jim fotky dětí, kterým z toho platí školu a jídlo. Nechci z toho dělat dojemnou scénu, spíš jim chci ukázat, že to nejsou „nějací cizí lidi“, ale konkrétní děti, které pak skutečně chodí do školy a mají co jíst. Pak jim ukážu i náš rozpočet. Jen základní věci – kolik stojí nájem, jídlo, kroužky, doprava. Vysvětluju, že když se rozhodnu poslat deset tisíc pryč, musím je někde jinde vzít. A že je neberu jen jim, ale i sobě. Vidím, že mě poslouchají, ale žádné velké „aha“ se nekoná. Berou to jako další moji přednášku. Nejsou zlí ani odmítaví, jen prostě děti, kterým tím teď beru pozornost od jejich světa. Zavřu notebook a říkám si, jestli tohle je ta správná cesta, jak jim to předat.
Když se hodnoty střetnou s realitou třídního chatu
Na třídní besídce naší dcery pak sedím v lavici a koukám, jak její spolužáci točí videa na nové telefony, fotí se, dávají to rovnou na sociální sítě. Mezi rodiči se bokem probírá, kdo kupoval jaký model a za kolik. Dcera je celou dobu taková stažená, moc se nezapojuje. Po cestě domů to praskne. Vyjede na mě, že kdybych neposílal tolik peněz „nějakým cizím lidem“, mohla mít normální mobil jako ostatní. Ta věta mě trefí víc, než čekám. Najednou za tím slyším její samotu ve třídě, její trapasy, o kterých doma nemluví. Chvíli nemám co říct. Až doma večer to probírám s manželkou. Poprvé nahlas řeknu, jestli bychom tu částku neměli aspoň na čas snížit. Ne proto, že bych charitě nevěřil, ale protože vidím, jak moc to dceři zasahuje do života.
Domluvíme se, že to nebudeme řešit jen mezi sebou, ale sedneme si k tomu všichni čtyři. Dětem vysvětlím, že když tu částku snížíme, neznamená to jen číslo na účtu, ale konkrétní děti, kterým se tím zmenší jistota, že dostanou zaplaceno školné nebo jídlo. Nechci je vydírat, spíš jim ukázat, že to není abstraktní rozhodnutí. Zároveň jim ale říkám, že je nechci „obětovat“ pro nějaký svůj pocit, že jsem hodný člověk. Navrhnu proto, že pokud budou chtít lepší telefon, zkusíme vymyslet, jak si na něj část peněz samy vydělají nebo našetří – brigáda o prázdninách, hlídání dětí sousedům, navýšení kapesného za určité povinnosti. Nakonec se po debatě shodneme, že charitu necháme na deseti tisících a že si dáme rok. Během něj zkusíme ten plán s postupným šetřením a uvidíme, jak se v tom budeme cítit všichni.
Okamžik, kdy se rozhodnutí tiše vrátí zpátky
O pár měsíců později se ve škole rozjede sbírka na podporu jedné nemocné holčičky. Dcera za mnou jen tak mimochodem přijde s tím, že by tam chtěla dát část peněz, které má našetřené na telefon. Neudělá kolem toho žádné velké gesto, jen to konstatuje. V tu chvíli necítím žádné velké dojetí, spíš tiché překvapení a úlevu. Uvědomím si, že to, co doma řešíme, v ní nějak pracuje, i když je pořád puberťačka, která často protočí oči, když začnu mluvit o hodnotách. Přinesu jí peníze navíc, aby tam nemusela dávat víc, než sama chce, ale ona trvá na své částce. V tu chvíli mi dojde, že možná nejde o to, jestli má v ruce nejnovější iPhone, ale jestli opravdu žijeme to, o čem mluvíme. A že ty moje pochybnosti nad každou notifikací z banky k tomu asi patří.
