Mám dvě vysoké školy a beru 45 tisíc čistého. Soused z fabriky se mi vysmál do obličeje

Domů jsem šel ten den docela unavený, ale s pocitem, že tenhle měsíc toho mám za sebou fakt hodně. Měl jsem za sebou několik náročných projektů, pár přesčasů a do toho nám stouply náklady na bydlení, takže mi hlavou běžely hlavně peníze a účty. Nejsem typ, co by se v tom vyžíval nebo to pořád s někým probíral, spíš si to nosím v hlavě. Před domem jsem potkal souseda, co dělá ve fabrice na směny. Známe se spíš od vidění, párkrát jsme prohodili pár slov u výtahu nebo před barákem. Věděl, že mám dvě vysoké školy, kdysi se na to sám ptal, když ho zajímalo, co dělám. Teď stál u popelnic s cigaretou, automaticky jsme se dali do řeči a rychle jsme sklouzli k tématu drahoty a účtů. On začal docela napřímo mluvit o tom, jak je všechno čím dál dražší, jak je těžké něco ušetřit. Já jsem spíš jen přikyvoval a říkal obecné věci, protože o penězích se mi moc nahlas mluvit nechce.

Postupně se rozvykládal o tom, jak bere ve fabrice docela slušné peníze, když bere přesčasy a víkendy, a že se mu to „vyplatí víc než někde sedět na zadku v kanclu“. Říkal to takovým samozřejmým tónem, jako by šlo o jasný fakt. Mně bylo trochu trapné vytahovat konkrétní částky, tyhle řeči mi nejsou úplně příjemné, ale když se mě na férovku zeptal „a ty máš kolik?“, tak jsem mu prostě řekl, že čistého tak 45. V tu chvíli se začal smát, takovým posměšným smíchem, a říkal, že bere skoro to samé a že „nemá ani maturu“, a ještě k tomu dodal něco jako „na co ti teda byly ty tvoje dvě vejšky“. Najednou jsem cítil, jak mi rudne obličej, připadal jsem si jak blbec, jako bych musel hned něco obhajovat. Jen jsem zamumlal něco ve smyslu, že mám aspoň normální pracovní dobu, a rozhovor jsem rychle ukončil. Rozloučil jsem se a šel pryč s divným pocitem v žaludku.

Cestou do bytu mě to úplně žralo. V hlavě mi pořád dokola jela ta jeho věta, jak nemá ani maturitu a bere skoro stejně. Začal jsem o sobě pochybovat, jestli jsem něco neudělal špatně, jestli nejsem moc pohodlný, jestli jsem si to studiem vlastně nepředstavoval jinak. Doma jsem to vytáhl na partnerku, spíš jako úlevu, potřeboval jsem to ze sebe dostat. Řekl jsem jí, že mě to fakt namíchlo a ponížilo, že jsem si celé roky myslel, že když budu studovat, nebudu muset řešit, jestli mám dost na složenky, a teď mi borec z fabriky řekne tohle. Ona mi připomněla, že mám jinou pracovní dobu, benefity a že většinu dní pracuju hlavou, že je to něco za něco. Vnímal jsem, že má pravdu, ale v tu chvíli mi to stejně moc nepomáhalo, ten pocit trapnosti a naštvání byl silnější. Jen jsem pokýval hlavou, ale uvnitř jsem se v tom dál šťoural.

Další den v práci jsem se nedokázal pořádně soustředit. Seděl jsem u počítače, koukal do monitoru a myšlenky mi pořád utíkaly zpátky k tomu rozhovoru u popelnic. Přistihl jsem se, jak místo práce projíždím inzeráty a srovnávám platy u podobných pozic. Čísla, co jsem viděl, mi potvrdila, že ten můj plat není úplně mizerný, ale zároveň jsem si uvědomil, že mě už delší dobu úplně neuspokojuje. Jen jsem to nechtěl moc řešit, protože práci mám jinak docela rád, kolegové jsou fajn a nechce se mi začínat někde od nuly. Do toho jsem si začal představovat, jaké to asi je dělat dvanáctky na směny, víkendy a noci. Představa, že bych spal přes den, chodil domů ráno a o víkendech nebýval s partnerkou, se mi vůbec nelíbila. Postupně mi docházelo, že ta jeho částka je vykoupená jiným druhem daně, než kterou platím já. V hlavě se mi to začalo trochu srovnávat, ale ta pachuť z toho výsměchu a z toho, jak jsem tam stál jak školák, tam pořád zůstávala.

Ten další večer jsem šel vynést odpadky a znovu jsem ho potkal. Zrovna mířil na noční, měl na sobě pracovní bundu a vypadal unaveně a otráveně, spíš tak nějak vyždímaně. Zase jsme se dali do řeči, tentokrát to šlo hned k věci, říkal, že bere další přesčasy kvůli dětem a hypotéce, že jinak by to prostě neutáhli. Mluvil o tom bez nějakého hrdinství, spíš jako o nutnosti. V tu chvíli jsem ho najednou nevnímal jako toho, kdo se mi vysmál, ale jako chlapa, který je stejně ve stresu z peněz jako já, možná ještě víc. Došlo mi, že ty jeho drsné kecy jsou možná jen způsob, jak zakrýt vlastní nejistotu a únavu. Neměl jsem potřebu mu něco vracet nebo se obhajovat, jen jsem si svoje myslel, popřál mu, ať mu to dobře dopadne, a šel nahoru s trochu jiným pocitem než předchozí den.

Večer jsem si sedl k počítači a místo bezcílného scrollování jsem si otevřel životopis. Začal jsem ho po delší době aktualizovat a zároveň jsem koukal na nabídky, kde by se dalo jít s platem o něco výš, ale zároveň neskončit na směnách. Nešlo mi o to hledat hned konkrétní místo, spíš jsem si chtěl udělat představu, co by bylo reálně možné. Postupně mi docházelo, že to vlastně není o tom, něco sousedovi dokazovat nebo se s ním srovnávat. Potřeboval jsem si to srovnat hlavně sám v sobě, jestli jsem se svým ohodnocením fakt v pohodě, nebo jenom předstírám, že mi to nevadí. Zároveň jsem si začal víc uvědomovat, že mám volné víkendy, večery a práci, která mě aspoň trochu baví a neničí mi zdraví. Ten jeho posměch mě nakonec spíš donutil přemýšlet a něco si ujasnit, než že by mě úplně zlomil. Jen ve mně otevřel něco, co už tam stejně bylo, jen jsem to dlouho odkládal.Mám dvě vysoké školy a beru 45 tisíc čistého. Soused z fabriky se mi vysmál do obličeje

Domů jsem šel ten den docela unavený, ale s pocitem, že tenhle měsíc toho mám za sebou fakt hodně. Měl jsem za sebou několik náročných projektů, pár přesčasů a do toho nám stouply náklady na bydlení, takže mi hlavou běžely hlavně peníze a účty. Nejsem typ, co by se v tom vyžíval nebo to pořád s někým probíral, spíš si to nosím v hlavě. Před domem jsem potkal souseda, co dělá ve fabrice na směny. Známe se spíš od vidění, párkrát jsme prohodili pár slov u výtahu nebo před barákem. Věděl, že mám dvě vysoké školy, kdysi se na to sám ptal, když ho zajímalo, co dělám. Teď stál u popelnic s cigaretou, automaticky jsme se dali do řeči a rychle jsme sklouzli k tématu drahoty a účtů. On začal docela napřímo mluvit o tom, jak je všechno čím dál dražší, jak je těžké něco ušetřit. Já jsem spíš jen přikyvoval a říkal obecné věci, protože o penězích se mi moc nahlas mluvit nechce.

Postupně se rozvykládal o tom, jak bere ve fabrice docela slušné peníze, když bere přesčasy a víkendy, a že se mu to „vyplatí víc než někde sedět na zadku v kanclu“. Říkal to takovým samozřejmým tónem, jako by šlo o jasný fakt. Mně bylo trochu trapné vytahovat konkrétní částky, tyhle řeči mi nejsou úplně příjemné, ale když se mě na férovku zeptal „a ty máš kolik?“, tak jsem mu prostě řekl, že čistého tak 45. V tu chvíli se začal smát, takovým posměšným smíchem, a říkal, že bere skoro to samé a že „nemá ani maturu“, a ještě k tomu dodal něco jako „na co ti teda byly ty tvoje dvě vejšky“. Najednou jsem cítil, jak mi rudne obličej, připadal jsem si jak blbec, jako bych musel hned něco obhajovat. Jen jsem zamumlal něco ve smyslu, že mám aspoň normální pracovní dobu, a rozhovor jsem rychle ukončil. Rozloučil jsem se a šel pryč s divným pocitem v žaludku.

Cestou do bytu mě to úplně žralo. V hlavě mi pořád dokola jela ta jeho věta, jak nemá ani maturitu a bere skoro stejně. Začal jsem o sobě pochybovat, jestli jsem něco neudělal špatně, jestli nejsem moc pohodlný, jestli jsem si to studiem vlastně nepředstavoval jinak. Doma jsem to vytáhl na partnerku, spíš jako úlevu, potřeboval jsem to ze sebe dostat. Řekl jsem jí, že mě to fakt namíchlo a ponížilo, že jsem si celé roky myslel, že když budu studovat, nebudu muset řešit, jestli mám dost na složenky, a teď mi borec z fabriky řekne tohle. Ona mi připomněla, že mám jinou pracovní dobu, benefity a že většinu dní pracuju hlavou, že je to něco za něco. Vnímal jsem, že má pravdu, ale v tu chvíli mi to stejně moc nepomáhalo, ten pocit trapnosti a naštvání byl silnější. Jen jsem pokýval hlavou, ale uvnitř jsem se v tom dál šťoural.

Další den v práci jsem se nedokázal pořádně soustředit. Seděl jsem u počítače, koukal do monitoru a myšlenky mi pořád utíkaly zpátky k tomu rozhovoru u popelnic. Přistihl jsem se, jak místo práce projíždím inzeráty a srovnávám platy u podobných pozic. Čísla, co jsem viděl, mi potvrdila, že ten můj plat není úplně mizerný, ale zároveň jsem si uvědomil, že mě už delší dobu úplně neuspokojuje. Jen jsem to nechtěl moc řešit, protože práci mám jinak docela rád, kolegové jsou fajn a nechce se mi začínat někde od nuly. Do toho jsem si začal představovat, jaké to asi je dělat dvanáctky na směny, víkendy a noci. Představa, že bych spal přes den, chodil domů ráno a o víkendech nebýval s partnerkou, se mi vůbec nelíbila. Postupně mi docházelo, že ta jeho částka je vykoupená jiným druhem daně, než kterou platím já. V hlavě se mi to začalo trochu srovnávat, ale ta pachuť z toho výsměchu a z toho, jak jsem tam stál jak školák, tam pořád zůstávala.

Ten další večer jsem šel vynést odpadky a znovu jsem ho potkal. Zrovna mířil na noční, měl na sobě pracovní bundu a vypadal unaveně a otráveně, spíš tak nějak vyždímaně. Zase jsme se dali do řeči, tentokrát to šlo hned k věci, říkal, že bere další přesčasy kvůli dětem a hypotéce, že jinak by to prostě neutáhli. Mluvil o tom bez nějakého hrdinství, spíš jako o nutnosti. V tu chvíli jsem ho najednou nevnímal jako toho, kdo se mi vysmál, ale jako chlapa, který je stejně ve stresu z peněz jako já, možná ještě víc. Došlo mi, že ty jeho drsné kecy jsou možná jen způsob, jak zakrýt vlastní nejistotu a únavu. Neměl jsem potřebu mu něco vracet nebo se obhajovat, jen jsem si svoje myslel, popřál mu, ať mu to dobře dopadne, a šel nahoru s trochu jiným pocitem než předchozí den.

Večer jsem si sedl k počítači a místo bezcílného scrollování jsem si otevřel životopis. Začal jsem ho po delší době aktualizovat a zároveň jsem koukal na nabídky, kde by se dalo jít s platem o něco výš, ale zároveň neskončit na směnách. Nešlo mi o to hledat hned konkrétní místo, spíš jsem si chtěl udělat představu, co by bylo reálně možné. Postupně mi docházelo, že to vlastně není o tom, něco sousedovi dokazovat nebo se s ním srovnávat. Potřeboval jsem si to srovnat hlavně sám v sobě, jestli jsem se svým ohodnocením fakt v pohodě, nebo jenom předstírám, že mi to nevadí. Zároveň jsem si začal víc uvědomovat, že mám volné víkendy, večery a práci, která mě aspoň trochu baví a neničí mi zdraví. Ten jeho posměch mě nakonec spíš donutil přemýšlet a něco si ujasnit, než že by mě úplně zlomil. Jen ve mně otevřel něco, co už tam stejně bylo, jen jsem to dlouho odkládal.