Článek
Sedím v autě, dívám se před sebe a v hlavě mi pořád běží stejná myšlenka: ještě to můžu otočit. Ještě teď můžu říct, že na to nemám, že to dáme nějak sami. Jenže vím, že jsme „nějak sami“ zkoušeli už dlouho a nikam to nevedlo. Vedle mě partner mlčí a kouká z okna, jako by ho to vlastně ani nezajímalo, ale podle sevřených rukou na kolenou poznám, že je nervózní úplně stejně jako já, jen to na rozdíl ode mě neříká nahlas. Vzpomenu si na všechna ta ultimáta v hádkách, na svoje „jestli na tu terapii nepůjdeš, tak od tebe odejdu“. Teď sedíme v čekárně a já to beru jako jediné malé znamení, že mu na nás ještě nějak záleží, i když o tom oba mluvíme hrozně opatrně.
První setkání s terapeutem bez zázraků a mandal
Když nás terapeut zavolá dovnitř, čekám něco mezi ordinací a meditačním sálem. Nakonec je to jen malá normální místnost. Gauč, dvě křesla, pár květin v rohu. Žádné svíčky, žádné mandaly, prostě pokoj, kam se člověk posadí a má mluvit o věcech, o kterých doma mlčí. Terapeut se představí klidným hlasem a první, na co se zeptá, je, kdo z nás dvou sem chtěl víc. Trochu se uraženě zasměju a řeknu, že asi já, protože jsem to byla já, kdo terapii pořád vytahoval. Partner se ošije a pronese něco ve smyslu, že to vlastně chtěli oba, jen každý jinak. Cítím z něj obranu i stud, jako by přiznat potřebu pomoci znamenalo, že jsme totálně selhali.
První minuty mluvíme o tom, proč jsme přišli. Oba se držíme u těch bezpečnějších věcí. Já začnu povídat o tom, že se často hádáme, že jsme unavení, že máme oba náročnou práci. Snažím se nepůsobit hystericky, takže spoustu věcí shazuju na „blbý období“, které jednou přejde. Partner mluví míň. Spíš popisuje, jak je toho na nás hodně, jak se míjíme, ale zní to skoro, jako by mluvil o nějakém anonymním páru, ne o nás dvou. Vzduch v místnosti začíná být těžký, mám pocit, že tu visí spousta věcí, které ani jeden neříkáme. Vím, že k nim směřujeme, ale zároveň se tam bojím dojít, protože co když některé z nich, když se vysloví, už nepůjde vzít zpátky.
Věta, která se nedá odestát
V jednu chvíli se terapeut odmlčí. Přestane si dělat poznámky, podívá se nejdřív na mě, pak na partnera a pak úplně klidně řekne: „Vy spolu už dávno nespíte.“ Ta věta do mě narazí tak, že na chvíli nedokážu ani dýchat. Připadám si přistižená u něčeho, o čem jsem doufala, že když se o tom nemluví, tak to tolik neexistuje. Automaticky mám chuť se začít obhajovat, vysvětlovat, že jsme hrozně unavení, že máme malé dítě a málo času. Ale najednou ze mě nic neleze. Jen sedím, v krku mám knedlík a čekám, co řekne partner. Ten zrudne, sklopí oči a v místnosti je takové ticho, že slyším tikání hodin na zdi.
V tom tichu mi dochází, že to je vlastně poprvé, co to někdo řekl nahlas úplně napřímo. Ne jako narážku v hádce, ne jako ironický vtípek, ale jako fakt. Terapeut to ticho nijak nevyplňuje, jen po chvíli obrátí pozornost ke mně a zeptá se, kdy jsme spolu naposledy spali. V hlavě začnu lovit konkrétní večer. Přemýšlím, jestli to bylo před tou služební cestou, nebo po ní, a najednou si uvědomím, že počítám na měsíce. Dojde mi, že to budou skoro čtyři. Když to číslo řeknu nahlas, jako by se mi v těle všechno stáhlo. Tím, že to vyslovím, přestane existovat možnost si nalhávat, že je to jen pár týdnů a že se to „nějak srovná“.
Dva odlišné příběhy o tom samém tichu
Partner pak tiše dodá, že mu to chybí, ale že už neví, jak ke mně přijít, aby nedostal „košem“. Ta věta mě úplně zaskočí, protože v mojí hlavě to celé měsíce fungovalo přesně opačně. Měla jsem za to, že on o sex nestojí, že má dost jiných starostí, a tak jsem se přestala snažit, abych nevypadala trapně. Před terapeutem začneme popisovat ty malé situace, které k tomu vedly. Já říkám, jak jsem ho několikrát odstrčila s tím, že jsem unavená a chci spát, a myslela jsem si, že to bere jako výjimku. On popisuje, jak po pár takových večerech prostě přestal zkoušet, aby se necítil odmítaný. A já najednou vidím, jak jsme se oba milimetr po milimetru stahovali zpátky a dělali, že je to vlastně v pohodě, že to tak teď prostě je.
Ke konci sezení terapeut shrne, že náš problém nejsou jen hádky, práce a únava, ale hlavně to, že jsme se na sebe přestali dívat jako na partnery. Fungujeme spolu jako spolubydlící a rodiče, logistika nám jde, ale blízkost jsme odsunuli na poslední místo. Navrhne, že příště se zaměříme víc na to, jak mezi námi znovu vytvořit blízkost, ne jen na „sex jako výkon“ nebo povinnost. Nechce se mi zvedat z gauče, mám pocit, že jakmile vyjdeme ven, zase na nás spadne všechno to běžné fungování. Zároveň ale cítím zvláštní úlevu z toho, že to nejhorší už bylo pojmenované a nezůstalo jen někde mezi řádky. Když jdeme k autu, nejdeme ruku v ruce, nepadneme si do náruče ani nic podobného. Ale poprvé po dlouhé době mám aspoň slabý pocit, že v tom nejsme každý úplně sám.
