Článek
Když se na to dívám zpětně, celé to začalo docela nevinně. Byla jsem pár měsíců po rozchodu, už mě nebavilo sedět večer sama doma a projíždět seriály, tak jsem si řekla, že zkusím být zase trochu společenská. Našla jsem si na aplikaci kluka, který působil normálně, psal vtipně, žádné divné řeči. Domluvili jsme se na večerní kafe v centru, nic velkého, spíš takové oťukání. Ještě odpoledne jsme si psali a on najednou navrhl, že mě může vyzvednout u baráku, „ať nebloudím“. Bez nějakého většího přemýšlení jsem mu poslala adresu. Teprve pár minut potom mi došlo, že toho člověka vůbec neznám, jen pár zpráv a fotek. Začalo mi to v hlavě šrotovat, tak jsem rychle napsala, že mám ještě něco ve městě a že bude jednodušší sejít se rovnou v kavárně.
Od prvních varovných vět k mapě mojí ulice
Na rande přišel trochu dřív, byl upravený, působil klidně. První půlhodinu to bylo vlastně docela v pohodě. Bavili jsme se o práci, o tom, jak se nám nechce zase randit úplně od nuly, sdíleli pár historek z minulých vztahů. V jednu chvíli ale stočil řeč na svoje bývalé a začal vykládat, jak „většina holek je trochu bláznivých“ a že je někdy musel „zkrotit“. Snažila jsem se to přejít jako blbý humor, takové to machrování, co člověk občas slyší. Ale někde vzadu v hlavě se mi rozsvítila kontrolka. Pak mezi řečí zmínil, že je „dobrý v tom, zjistit si o lidech věci dopředu“. Zasmál se tomu, jako že je to jen taková schopnost, ale mě to uvedlo do rozpaků.
Zlom nastal ve chvíli, kdy vytáhl mobil a ukázal mi mapu. Na obrazovce byla moje ulice. Ukázal prstem a řekl: „Tohle je tvoje, že? Ten šedý barák s tím malým balkonem.“ Došlo mi, že si tu adresu, co jsem mu poslala, prostě zadal do map a prošel si to. Začal popisovat, kudy asi chodím se psem, a že jsem určitě ta holka v červené bundě u zastávky z jedné starší fotky na té mapě. Bylo mi to nepříjemné, najednou jsem měla pocit, že mě někdo lustruje. Mezi řečí se ještě pochlubil, že má dodnes od dvou bývalých klíče „pro případ nouze“ a že je podle něj směšně jednoduché dostat se lidem do bytu, když nejsou opatrní. Mluvilo se o tom, jak kdo komu kdy nechal klíče, on u toho působil sebejistě, skoro pobaveně. Připadala jsem si hrozně průhledná a zranitelná. Když pak s úsměvem řekl něco jako že „když máš adresu a trochu fantazii, překvapení u dveří není problém“, úplně mě zamrazilo. Od té chvíle jsem mu už jen zdvořile odpovídala, hlídala jsem čas a čekala, až bude aspoň trochu vhodné zvednout se a jít domů.
Strach cestou domů a otázka, kdo všechno má moje klíče
Když rande skončilo, nabídl, že mě doprovodí. Automaticky jsem skoro vystřelila, že jedu ještě za kamarádkou a pak mám noční tramvaj, takže to fakt není potřeba. Nechala jsem ho odejít jiným směrem, nasedla do tramvaje a v ní mu napsala, že už jsem u kamarádky doma a jdeme spát, jen proto, aby měl pocit, že jsem někde jinde. Pak jsem otevřela chat s mojí nejlepší kamarádkou a nahrála jí několikaminutovou hlasovku, kde jsem jí vysypala všechno – co říkal o klíčích, o „zkrocení“ bývalých, o překvapení u dveří. Ona mi odepsala skoro hned, že to zní strašně divně, a mezi řečí se mě zeptala, jestli mám vůbec v pořádku zámek a kdo všechno kdy měl moje klíče. Na první dobrou jsem mávla rukou, ale ta otázka se mi zasekla v hlavě.
Když jsem přišla domů, úplně automaticky jsem několikrát zamkla a odemkla, jen abych se uklidnila. A najednou mi došlo, že tyhle klíče měl kdysi můj ex, má je majitel bytu a bůhví kdo ještě přede mnou. Do toho mi od toho kluka začaly chodit zprávy typu „jsi už doma?“ a „nemáš to z centra do toho svýho baráku moc daleko, co?“. Přitom jsem mu vůbec nepsala, že jsem doma. Moje hlava v tu chvíli začala produkovat scénáře – představovala jsem si, jak třeba stojí někde u vchodu do baráku, protože ví, jak vypadá, a čeká, jestli se neobjevím. Viděla jsem sama sebe, jak odemykám a někdo se najednou vynoří za mnou. Bylo kolem jedenácté večer a já jsem cítila, jak ve mně roste úplná panika z představy, že se někdo může kdykoliv objevit za dveřmi. Věděla jsem, že jsou to jen moje myšlenky, ale tělu to bylo jedno.
Noční googlení zámečníka a rozhodnutí vzít strach vážně
Sedla jsem si k počítači a začala do vyhledávače psát „nonstop zámečník“. Přeskakovala jsem mezi různými stránkami a taky jsem si četla diskuse, kde ženy psaly, že po rozchodech měnily zámky, protože se necítily bezpečně, a že to není žádná hysterie. Chvíli jsem váhala, pořád jsem si připadala jako paranoidní blázen, hlavně když jsem viděla ceny. Jenže mezitím mi od něj přišla další zpráva ve stylu „jednou tě fakt překvapím, uvidíš“ a mně bylo jasné, že takhle dneska neusnu. Nakonec jsem se nadechla a zavolala na jedno nonstop číslo. Do telefonu jsem se omlouvala, že to asi přeháním a že mám jen divný pocit po rande. Ten chlap na druhém konci ale mluvil klidně, řekl, že už kvůli horším věcem vstával z postele a že za půl hodiny stojí u mě.
Když zámečník přijel a vyměňoval vložku, měla jsem chuť se propadnout studem. Snažila jsem se mu nějak vysvětlit, že jsem byla na divném rande, ten člověk ví, kde bydlím, a říkal opravdu zvláštní věci. Zámečník jen pokrčil rameny, že takové příběhy slyší docela často, a poradil mi, ať už nikomu cizímu neposílám adresu dopředu. Když odešel, za ním zapadly dveře s novým zámkem a já v ruce držela úplně nový klíč, poprvé za tu noc se mi trochu ulevilo. Druhý den jsem tomu klukovi napsala, že nám to neklape a že se už nechci vídat, a pak jsem ho zablokovala všude. V duchu jsem si slíbila, že příště svoje pocity nebudu shazovat jako přehnanou paranoiu a že když se mi u někoho rozsvítí kontrolka, vezmu ji vážně dřív, než budu zase stát v noci v pyžamu vedle zámečníka.
