Článek
Když jsem viděla bílou skvrnu v oku svého syna
Každý den jsem fotila svého malého Vojtíška, protože jsem chtěla mít vzpomínky na jeho každý úsměv a nové grimasu. Jednoho večera jsem seděla v obýváku a prohlížela si snímky, které jsem pořídila ten den. Vjem mne zasáhl, jakoby mi někdo vrazil nůž do žaludku – na některých fotkách měl Vojta v jednom oku zvláštně bílou záři.
Okamžitě jsem cítila, jak mi po zádech přejel mráz. Celou noc jsem nemohla usnout, v hlavě jsem měla neodbytné myšlenky. Nešlo to jen tak přejít. Ráno jsem znovu otevřela galerii a hledala v mobilech i starší fotky. A skutečně, ta bílá skvrna tam být neměla. Chytla jsem Vojtu do náruče, cítila jsem, že je něco špatně.
Když mi kolegyně nechtěly věřit
Dělám zdravotní sestru, a tak jsem se prostě neubránila nejčernějším obavám. V práci jsem ukazovala fotky Lence a Báře ze směny. „To se stává, třeba má jen odraz od lampy“, smála se Lenka. Ale já jsem věděla, že to není v pořádku. Srdce mi bušilo, měla jsem nutkání hned vyrazit k lékaři.
Večer jsem vytáhla naši starou zrcadlovku, cvakla fotku s bleskem – a ta bílá skvrna byla zase tam. Už nebylo na co čekat. „Musím k doktorce, hned zítra!“ zamumlala jsem manželovi, který jen nechápavě kroutil hlavou.
Co jsem uslyšela v ordinaci
Dětská lékařka si prohlížela Vojtíškovy oči a pak zahanbeně sklopila pohled. Uvnitř jsem už tušila, jak to celé skončí. V ordinaci bylo dusno, slyšela jsem jen, jak tluče hodiny na zdi. „Bojím se, že něco není v pořádku,“ řekla tichým hlasem. Cítila jsem, jak se mi podlomily kolena.
Za pár dní jsme seděli na očním a já se bála nadechnout. Slyšela jsem, jak lékař listuje papíry a v hlavě mi šrotovalo – jak to všechno zvládneme? „Pani Novotná, bude potřeba zahájit léčbu co nejdřív. Je to retinoblastom, vzácný nádor sítnice.“ Hlava se mi zatočila, srdce bušilo jako o závod.
Jak začal nekonečný kolotoč vyšetření
Od té doby se všední dny změnily na sérii nemocničních návštěv. Chemoterapie, lasery, neustálé testy a čekání na výsledek. Někdy jsem měla pocit, že to nedám – byla jsem na pokraji sil. Se slzami v očích a strachem, který se nedal zahnat ani nočním mluvením s manželem.
Vojta ležel v postýlce a rozesmával mě, zatímco já se třásla při každém zvuku telefonu z nemocnice. „Mamí, až půjdu domů, upečeme spolu dort?“ zeptal se jednou, když byl druhý den hospitalizovaný. Musela jsem se usmát, i když jsem měla chuť se rozbrečet.
Když mě utěšovalo vlastní dítě
Byly dny, kdy jsem se sesypala, nejčastěji v koupelně za zavřenými dveřmi, abych Vojtu nevyplašila. Nechápala jsem, kde bere tolik síly. „Nebreč, mámo, já se nebojím a ty nemusíš taky,“ řekl jednou, když mě našel zamračenou u sporáku. Dal mi pohlazení a vmžiku se rozeběhl za hračkami. Připadalo mi, že je to Vojta, kdo zachraňuje mě.
Viděla jsem, jak bojuje statečněji, než jsem si kdy dokázala představit. Po tolika vyšetřeních, injekcích a nemocničních pobytech si ani jednou nestěžoval. Naučil mě držet se v nejhorších chvílích nad vodou.
Strach, který nikdy nezmizí
Každá kontrola mě nutí zadržet dech. Bojím se každé zprávy lékařů, protože vím, že tahle nemoc se může kdykoli vrátit. Nikdy nevíte, co vás čeká zítra. Ale Vojta mi pokaždé připomene, že i když život hodí klacky pod nohy, je potřeba se zvednout a jít dál.
Bojím se, že jednou zase uvidím tu bílou skvrnu, ale zároveň jsem vděčná, že jsem si ji tehdy všimla. Vojta je malý velký bojovník – a já už nikdy nepodcením nic, co zavání nebezpečím.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
