Článek
Když si ten večer vybavím, vidím hlavně to, jak jsem byla unavená. Přijela jsem z práce, hlava plná účtů, před očima zase připomínky, že se zdražuje kdeco, a v zádech ten pocit, že už fakt nejsem nejmladší. Udělala jsem si kafe, sedla si, těšila se na dvacet minut ticha. A do toho za mnou přišla dcera s notebookem, sedla si naproti mně a začala nadšeně vyprávět, že by chtěla na vysokou. Ukazovala mi stránky školy, obor, který ji zaujal, mluvila rychle a oči jí svítily. A mně se v hlavě místo jejího nadšení rozjela jen jedna věc: další roky peněz, řešení bydlení, jízdenek, skript. Do toho se mi pletl strach, že to finančně neutáhnu, a taková divná závist, že ona má šanci zkusit něco, na co já jsem nikdy neměla možnost ani odvahu.
Jedna věta, která všechno zasekla
Měla jsem pocit, že čeká, že vyskočím a budu jásat, jak je to skvělý nápad. Jenže ve mně se to v tu chvíli zkrátka sevřelo. Než jsem si to stihla v hlavě nějak přebrat, vyjela ze mě věta, kterou bych nejradši vzala zpátky hned, jak zazněla. Něco ve smyslu: „Na žádnou vysokou, běž radši makat, já už se v padesáti chci mít konečně dobře a ne tě dál živit.“ Řekla jsem to tvrdě, bez obalu, jak mi to sjelo z jazyka. Dcera na mě nejdřív jen koukala, jako by nerozuměla, co jsem právě řekla. Pak se jí zalily oči, zvedla hlas, že jsem sobecká, že jí kazím život, rozbrečela se a utekla do pokoje. Práskly dveře a v bytě zůstalo takové ticho, že jsem se skoro bála dojít si pro to kafe do kuchyně.
Tu noc jsem se převalovala v posteli a pořád slyšela hlavně tu svoji větu o tom, jak se chci v padesáti „mít dobře“. Chvíli jsem se sama před sebou obhajovala, že přece nemůžu někoho živit do nekonečna. Pak se to zase překlopilo v pocit, že jsem to přehnala a že bych si tohle před vlastní dcerou mohla odpustit. Druhý den v práci jsem to potřebovala ze sebe nějak dostat, tak jsem to mezi řečí vyklopila kolegyni. Čekala jsem, že mi dá za pravdu, že dnešní děti jsou náročné a že člověk má taky právo myslet na sebe. Ona mě ale spíš zastavila a řekla něco ve smyslu, že dneska už si většina studentů stejně přivydělává, že to není jako dřív, kdy rodiče platili úplně všechno. A že by možná stálo za to si s dcerou v klidu sednout a probrat, jak by to šlo udělat, ne to hned smést ze stolu. Došlo mi, že jsem ji vlastně vůbec neposlouchala, jen jsem se lekla, že na mě zase padne celá zodpovědnost.
Když do strachu začnou vstupovat fakta
Večer jsem chvíli chodila po bytě, pak jsem se nadechla a zaklepala na její dveře. Chvíli bylo ticho, až jsem si říkala, že dělá, že mě neslyší. Nakonec ale otevřela a pustila mě dovnitř. Sedly jsme si, každá na jednu stranu pokoje, a já jsem jí řekla, že jsem to včera fakt přehnala. Že v tom byla hlavně moje únava a strach z peněz, ne to, že bych jí nechtěla dopřát školu. Zeptala jsem se jí, jestli už má vůbec promyšlené, jak by to celé fungovalo. Vytáhla papír s poznámkami, začala mi ukazovat, kde jsou koleje, kolik přibližně stojí, jaké jsou možnosti brigád, mluvila o tom, že by si chtěla na část věcí vydělávat sama a že nechce, abych všechno táhla já. Zaskočilo mě, že o tom přemýšlela mnohem víc dopředu než já, která jsem to smetla jednou větou.
Další dny jsem si tu scénu znovu přehrávala. Hlavně tu svoji větu o tom, že se chci v padesáti „užívat“. Když jsem se na to podívala střízlivě, uvědomila jsem si, že za tím není touha lítat po dovolených a kupovat si drahé věci, ale spíš obyčejný strach, že jednou přijde něco nečekaného a já nebudu mít žádnou rezervu. Že mě děsí představa, že budu zase na všechno sama a finančně padnu na hubu. Začala jsem si v hlavě počítat, kolik reálně můžu každý měsíc dávat, aby to šlo, ale zároveň mi něco zůstalo i na mě, nejen na účty. A najednou se mi to přestalo jevit jako „budu ji živit do třiceti“ a spíš jako poslední větší investice, ale potřebuju u toho mít nastavené jasné hranice.
Hranice, na kterých se dá domluvit
Nakonec jsme si spolu sedly znovu, tentokrát už v kuchyni, s papírem, tužkou a kalkulačkou. Řekla jsem jí, že pokud na tu školu opravdu chce, tak ať to zkusí, ale že jí můžu zaplatit jen určitou část nákladů. Zbytek si bude muset pokrýt brigádou a třeba časem stipendiem, pokud ho získá. Zopakovala jsem jí, že na to nejsem sama milionář a že potřebuji mít klid v tom, že mě její studium úplně nestrhne. Chvíli na mě koukala, bylo vidět, že ji to zaskočilo, možná čekala, že buď řeknu úplně ano, nebo úplně ne. Pak ale kývla a řekla, že to bere, že je pro ni důležité, že jí to nezakazuju. Mně se ulevilo. Ten strach z peněz tam pořád někde je, ale mám pocit, že jsem aspoň neutekla jen za slovo „užívat si“ a místo toho jsme si spolu nastavily nějaké hranice, které jsou únosné pro nás obě.
