Článek
Když ráno chystám dceři svačinu do krabičky, dělám to už trochu automaticky. Nakrájím jí mrkev, přidám domácí pomazánku, k tomu celozrnný chleba a do lahve natočím vodu. Položí přede mě krabičku a zamračí se. „Ve školce mají všichni sušenky a džus. Proč já ne?“ ptá se. Vysvětluju jí zase to samé o cukru, o bříšku a zubech. Vím, že to slyšela stokrát, ale nějak jinak to říct neumím. V šatně u školky pak vedle mě jiná máma utrousí: „Chudák, ani piškot jí nedáš?“ Usměju se takovým tím nuceným úsměvem a dceru pošlu za dětmi. Uvnitř mě to píchne. Rozumově jsem s naším rozhodnutím v pohodě, ale stačí jedna věta a najednou si připadám, jako bych jí opravdu něco brala.
Když „jinak“ naráží na narozeninové dorty
Odpoledne si dcera přinese z přihrádky barevnou pozvánku na narozeninovou oslavu spolužačky. Na ní obrázek dortu, balónků a velkým písmem „bude pohádka“. Jakmile to přečtu, v hlavě se mi hned rozjede kolotoč. Dort, bonbony, televize. Přemýšlím, co s tím, aby tam nebyla úplně za exota, ale zároveň jsme nedělali výjimky, které bych pak těžko vysvětlovala. Večer si spolu sedneme ke stolu. Říkám jí: „Hele, s dortem to uděláme tak, že ti doma upeču muffiny bez cukru a ty si je tam dáš místo dortu, jo?“ Chvíli přemýšlí a pak přikývne. „A s tou pohádkou… až ji pustí, tak si podle naší domluvy půjdeš hrát do pokojíčku. Můžu jít s tebou, jestli budeš chtít.“ Přikývne znovu. Připadá mi, že je hlavně zvědavá, jaké to na oslavě bude, než že by řešila zásady. Ale bere to, a to se mi v tu chvíli uleví.
Na oslavě je stůl plný všeho, co doma nemáme. Barevné bonbony, dort s tlustou vrstvou polevy, lízátka. Děti se na to vrhnou a já cítím, jak se mě zmocňuje panika. Dcera se na mě podívá, takovým vyčkávavým pohledem. Vytáhnu z tašky krabičku s muffiny a podám jí jeden. „Tohle je tvůj speciální narozeninový muffin,“ řeknu, snažím se, aby to neznělo moc křečovitě. Ona si ho vezme a je spokojená. Jenže jedna máma vedle mě nahlas poznamená: „To jí fakt nedovolíš ani jeden bonbon? To je trochu tyranie, ne?“ Směje se, ale moc vtipně to nepůsobí. Cítím, jak mi zčervenaly tváře. Zkusím klidně odpovědět: „My doma cukr nemáme, dětem po něm nebylo dobře, tak jsme ho úplně vyřadili.“ Hlas se mi trošku třese, snažím se to neukázat. Někdo kývne, někdo se dívá jinam. Tu chvíli bych nejradši přeskočila.
Mezi pochybnostmi a vzpomínkami na nevyspané noci
Když pak pustí televizi, všechny děti se sesypou do obýváku před obrazovku. Dcera za mnou přiběhne a skoro zoufale řekne: „Mami, můžu taky? Všichni tam jdou.“ V hlavě mi blikne, jak je pro ni těžké být jiná, ale připomenu jí naši domluvu. „Domluvily jsme se, že koukat nebudeš. Pojď, půjdeme si hrát do pokojíčku, můžu ti pomoct se stavěním.“ Chvilku váhá a pak kývne. Jdeme do pokojíku a začneme stavět z kostek nějaký hrad. Po chvíli k nám beze slova přijde jeden chlapeček, sedne si k nám na koberec a začne stavět s námi. Nikdo nic nekomentuje, prostě si hraje. V tu chvíli ze mě spadne kus napětí. Ne proto, že by to potvrzovalo, že mám pravdu, spíš proto, že najednou nemám pocit, že jsme úplně mimo všechno, co dělají ostatní.
Večer doma to celé vytáhnu na manžela. Sedíme v kuchyni, děti už spí. „Připadám si jak blázen,“ řeknu mu. „Jedna poznámka o tyrance a já celý den přemýšlím, jestli to nepřeháníme.“ On mi připomene, jak na tom byl náš starší syn, než jsme cukr utnuli. Jak po každé oslavě nespal do dvou do rána, střídavě brečel a běhal po bytě. Jak byl pořád nachlazený, kašel, rýma, záněty uší. „Teď je nemocný jednou za rok,“ řekne prostě. Přikývnu. Vím, že to zdravotně dává smysl, a stejně mě ty řeči okolí dostávají. Říkám mu, že se bojím, aby nám to jednou děti nevyčetly, že byly „jiné“. Dohodneme se, že se s nimi o tom budeme bavit víc, že to nebude jen „nesmíš“, ale že jim budeme vysvětlovat, proč to tak děláme.
Když cizí věta a suchá poznámka doktorky změní vnitřní klid
O pár dní později jdeme s oběma dětmi na preventivní prohlídku. V čekárně sedí několik unavených rodičů, děti kašlou, jedna holčička leží mámě na klíně. Naše si v klidu staví z malé stavebnice a prohlížejí si knížku. Dojde mi, že naposledy byly nemocné někdy před rokem. V ordinaci doktorka listuje kartou a pak se zarazí. „Vy toho tady moc nemáte,“ poznamená. „Na tenhle věk je to docela nezvyk.“ Zeptá se, jak žijeme, tak jí popíšu, že nemáme doma cukr, děti nekoukají na televizi a snažíme se hodně chodit ven. Kývne a řekne jen: „Může to klidně hrát velkou roli.“ Nic víc. A mně to úplně stačí. Cítím, jak ze mě spadl takový ten vnitřní tlak, že si to možná jen namlouvám.
Po prohlídce jdeme na hřiště a tam potkám jednu z maminek z té oslavy. Zase nadhodí: „Tak co, už máš doma povolenej aspoň ten bonbon?“ Řeknu jí klidně, že ne, že nám tenhle režim prostě vyhovuje, hlavně když si vzpomenu na všechny ty nevyspalé noci s nemocnými dětmi. Jen tak mimochodem dodám, že doktorka říkala, že to může mít vliv. Ne jako argument, jen jako fakt. Večer pak doma dětem čtu a dcera najednou řekne: „Mami, já jsem ráda, že si povídáme a nečumíme na televizi.“ Překvapí mě to, ale nic velkého na to neříkám, jen ji pohladím po vlasech a dočtu stránku. V tu chvíli mi dojde, že nejde jen o cukr a imunitu. Jde i o ten klid a čas spolu. A že i když mě občas někdo nazve tyrankou, už vím, že mě to z té naší cesty neshodí.
