Článek
Večer sedíme v kuchyni, já po práci úplně vyřízená, máma zase začne o tom, jak už nic nezvládá. Říká, že je jí trapné, že jí pomáhám i s obyčejnýma věcma, že si nepamatuje, kdy naposledy něco zvládla sama. Snažím se ji uklidnit, říkám jí, že mi to nevadí, ale přitom sama cítím, jak jsem unavená, jak mě už všechno bolí a jak jsem protivná i na dceru jen proto, že nemám kapacitu. V hlavě mi běží, že takhle to dlouhodobě nejde, jen netuším, co s tím reálně dělat. Pak máma mezi řečí poprvé prohodí něco jako, že by možná bylo lepší jít „někam, kde se o ni postarají“. Zůstane to viset ve vzduchu, ani jedna to dál nerozvádíme, ale mně se to zasekne v hlavě.
Když se nápad změní v konkrétní plán
O pár dní později přijde z města viditelně rozjetá. Hned mezi dveřmi mi začne vykládat, že byla s kamarádkou navštívit jeden soukromý domov důchodců. Že to tam vypadá krásně, že mají program, rehabilitace, společné aktivity. Že by měla vlastní pokoj, svoje věci, klid, a hlavně že by mě „už nezatěžovala“. Chvilku ji poslouchám a říkám si, že kdyby to tak bylo, možná by se nám oběma ulevilo. Pak ale vytáhne ceník. Čísla na papíře se mi spojí v jednu šmouhu, protože hned vidím, že její důchod na tohle nemá šanci stačit. A ona skoro mimochodem řekne, že by se přece dal prodat náš byt a tím by se to vyřešilo. Jako by navrhovala, že prodáme starou skříň.
Zůstanu na ni koukat. Ten byt je psaný na mě. Po rozvodu je to vlastně jediná jistota, kterou mám pro sebe a pro svoji dceru. Snažím se jí v klidu vysvětlit, že mám svoje výdaje, hypotéku na jiný dluh, náklady na dceru a hlavně že nechci skončit v nájmu, kde nám kdykoli můžou dát výpověď. Máma to ale vezme, jako bych jí nechtěla pomoct. Začne mi připomínat, jak ten byt původně kupovali oni, jak mi tím zachránili život, když jsem se rozváděla, a že bez nich bych nic neměla. Atmosféra zhoustne. Já cítím směs vzteku, protože mi přijde, že mě vydírá, a obrovského pocitu viny, že možná opravdu dlužím víc, než jsem ochotná dát. Nakonec skončíme v dusnu, každá si zaleze do svého pokoje.
Hledání řešení mezi tabulkami a emocemi
Další dny spolu fungujeme spíš vedle sebe než spolu. Bavíme se jen o nutných věcech, všechno je napjaté. Večer sedím u počítače a místo seriálu otevírám stránky různých domovů a pečovatelských služeb. Zjišťuju, kolik stojí soukromé domovy, jaké jsou obecní, jak funguje příspěvek na péči a co by šlo zaplatit z jejího důchodu a úspor. Čtu diskuse lidí, co to řeší, a trochu se mi ulevuje, že v tom nejsem sama. Vyjde mi z toho, že nějaká možnost existuje, ale rozhodně ne ten „luxusní“ domov, o kterém máma mluví. Mezitím si v Excelu přepočítávám svoje peníze a zkouším si představit, jak bych s dcerou sháněla nájem, jistotu, kauci, stěhování. Při každém tom scénáři mi naskočí panika.
Když ve mně ty myšlenky trochu sednou, jdu za mámou do pokoje. Sedne si na postel, já k ní na židli a vytáhnu všechny papíry a poznámky. Ukážu jí, co jsem zjistila, vysvětlím jí, že existuje příspěvek na péči, že bychom mohly podat žádost a zkusit najít domov, který je finančně reálný. Nebo že zatím můžeme zajistit pečovatelku domů, aby jí chodila pomáhat s věcmi, které už nezvládá. Máma se ale naštve, že ji chci „odsunout někam do horšího“ a že jí dopřeju jen to nejlevnější. V tu chvíli mi rupnou nervy. Úplně naplno jí řeknu, že byt prodávat nebudu. Že chápu, že chce mít pohodlí, ale že jestli trvá na tom konkrétním soukromém domově, musí si ho zaplatit z toho, co má, ne z mé střechy nad hlavou.
Když hranice bolí, ale drží
Po té hádce je v bytě několik hodin úplné ticho. Slyším ji v pokoji popotahovat, pak už vyloženě plakat. Je mi z toho těžko, mám chuť za ní jít a všechno odvolat, slíbit jí cokoliv, jen aby neplakala. Zároveň ale vím, že kdybych teď ustoupila, už bych se z toho nikdy nevyhrabala. Že bychom jednou ten byt prodaly a já bych pak roky platila nájem a bála se, co bude dál. Nakonec za ní přece jen jdu, sednu si k ní a místo omluvy jí klidně vysvětlím, že mám strach. Že nevím, co bude se mnou a s její vnučkou, když přijdeme o to jediné, co máme. Že jí nechci nic upírat, ale že to prostě musí být v rámci jejích možností, ne mých. Nabídnu jí, že jí pomůžu vyřídit žádosti, oběhat úřady, obvolat domovy.
Nakonec se trochu uklidní. Ne že by s tím byla smířená, spíš z ní cítím rezignaci. Souhlasí, že se podíváme ještě na jiné domovy a podáme žádost do dvou, i do jednoho obecního. Do té doby zůstane doma a já začnu zjišťovat pečovatelskou službu, která by k ní chodila na pár hodin týdně. Beru to i jako přípravu na to, aby si zvykla, že jí pomáhá někdo jiný než já. V sobě si to překlápím tak, že jsem ji neodmítla, jen jsem si nastavila hranice, za které už jít nemůžu. Úleva to úplně není. Pořád mám někde vzadu ten pocit viny, ale vedle něho je i malý pocit, že jsem konečně myslela i na sebe a na dceru. A že hledáme cestu, která nezničí ani ji, ani nás dvě.
