Článek
Seděla jsem u počítače a snažila se dokončit poslední maily, když mi na displeji vyskočila zpráva od sestry. Psala, že „hoří nájem“, že to zase nevyšlo a jestli bych jí nemohla poslat peníze. Nebylo to poprvé, spíš takové pokračování něčeho, co se poslední měsíce táhne dokola. Zároveň mi jí bylo líto, protože vím, v jakých podmínkách doma funguje, se čtyřmi dětmi a jedním platem, který chodí nepravidelně. Místo toho, abych jí hned odepsala, že to nějak pošlu, jsem jí napsala, jestli by měla čas se sejít a probrat to osobně. Trochu jsem tím sama sebe překvapila.
Když se pomoc mění v nekonečné „jen tentokrát“
Cestou do kavárny jsem si v hlavě přehrávala všechny ty předchozí situace. Kolikrát už jsem jí posílala peníze „jen na překlenutí“ nebo „do výplaty“. Nikdy to nebyly astronomické částky, ale dohromady už to začínalo být dost. V duchu jsem si počítala svoje vlastní výdaje. Nájem, splátka za byt, peníze, které se snažím každý měsíc odložit stranou a které se v poslední době tenčily rychleji, než bych chtěla. Do toho jsem si vybavila, jak mi nedávno vyprávěla, že si její partner zase našel jen nějakou krátkodobou brigádu, kterou za pár týdnů nechal. A taky zmínku, že si před časem koupili novou televizi, protože ta stará už „byla k ničemu“. Došlo mi, že tenhle scénář kolem peněz mezi námi se pořád opakuje a že já už jsem z toho jednoduše unavená. Uvědomila jsem si, že možná dnešek bude den, kdy jí prostě neřeknu automaticky ano.
Rozhovor, ve kterém už nejde jen o peníze
V kavárně už seděla, kočárek vedle sebe, pod očima kruhy a výraz, jako by se každou chvíli měla rozbrečet. Jakmile jsem si sedla, začala mluvit. Jak je všechno drahé, jak děti vyrostly z oblečení, jak jim zdražili školku a jak se všechno sype. Snažila jsem se poslouchat a nehodnotit to, ale mezi těmi stížnostmi najednou jen tak mimochodem zmínila, že si její přítel nedávno pořídil nový telefon, prý na splátky, takže „to se neprojeví“. V tu chvíli mě to píchlo. Přepadl mě pocit, že dělám někoho, kdo stojí v pozadí a vždycky, když je průšvih, tak to má zalepit svojí výplatou. Opatrně jsem se jí zeptala, jestli si někdy zkusila aspoň na papír napsat, co všechno jim měsíčně odchází a za co. Jestli má vůbec přehled, odkud to celé utíká. Byla to spíš snaha přesměrovat rozhovor, ne ji poučovat, ale i tak jsem cítila napětí.
„Tentokrát ne“ jako věta, která všechno mění
Po chvíli se konečně dostala k tomu hlavnímu. Řekla, že by „jen potřebovala desítku do pátku na nájem, pak už to nějak bude“. V tu chvíli ve mně něco zaskočilo. Bylo to přesně to samé, co už jsem slyšela víckrát. Nadechla jsem se a vědomě zpomalila, než jsem začala mluvit. Řekla jsem jí, že jí ty peníze tentokrát nepůjčím. Snažila jsem se mluvit klidně a bez výčitek, ale zároveň jasně. Vysvětlila jsem jí, že to, jak s penězi zachází, už nechci dál podporovat. Že to není jen o tom, jestli mám zrovna navíc deset tisíc, ale i o tom, že mě to začíná ohrožovat v mých vlastních závazcích. Otevřeně jsem jí řekla, že se nechci pořád bát, jestli na konci měsíce vyjdu, protože zase někde zalepuju její díru. Bylo to poprvé, co jsem to vyslovila takhle natvrdo, bez obalu.
Když přijde vina, výčitky a hledání jiného typu pomoci
Její reakce přišla vteřinu poté. Zatvářila se, jako bych jí něco udělala, a okamžitě vytáhla děti. Že snad chápu, že to nedělá pro sebe, ale pro ně. Že jsou to moji synovci a neteře. Že já děti nemám, takže asi nepochopím ten tlak, když člověk neví, z čeho zaplatí střechu nad hlavou. Rozbrečela se a začala mi vyčítat, že ji v tom nechávám samotnou. Na chvíli jsem úplně znejistěla. Napadlo mě, jestli nejsem necitlivá, jestli bych to prostě neměla zase poslat a neřešit. Ale zároveň jsem cítila, že když teď couvnu, vrátím se zpátky na začátek. Tak jsem jí řekla, že jí pomůžu jinak. Že si spolu můžeme sednout nad rozpočet, zkusit najít, kde se dá ušetřit, nebo že jí pohlídám děti, když půjde na brigádu navíc. Ale že samotné posílání peněz ode mě už prostě dál nepovede. Bylo vidět, že ji to neuklidnilo, ale už jsem to neotočila.
Z kavárny jsem odcházela s těžkým pocitem v žaludku. V uších mi zněla její slova o dětech a moje vlastní věty, které jsem si přehrávala, jestli jsem je nemohla říct mírněji. Cestou domů jsem měla nutkání otevřít bankovnictví a poslat jí aspoň něco, abych zmírnila výčitky. Do toho se mi ale postupně začalo ozývat něco jiného. Taková tichá úleva, že jsem konečně nahlas řekla, jak to mám. Večer jsem jí napsala zprávu. Napsala jsem jí, že ji mám ráda a že mi záleží i na dětech, ale že potřebuju chránit svoje hranice a svoji finanční stabilitu. Že jsem připravená jí pomoct hledat jiné cesty, ale že to už nebude o tom, že jí pošlu další částku. Uvědomovala jsem si, že jestli se má v tomhle našem opakujícím se příběhu něco změnit, tak to nezačne další rychlou platbou z mojí strany.
