Článek
Poslední roky před důchodem jsem měla pocit, že můj život je jen o počítání peněz. Nájem, energie, jídlo, všechno zdražovalo a já pořád seděla nad papírem s rozpočtem a škrtala. V obchodě jsem si zvykla brát z regálu věci s pocitem, že si je dám, a pak je zase vracet, protože bych se nevešla do částky, kterou jsem měla v hlavě. Když jsem zaplatila nájem a základní poplatky, z důchodu skoro nic nezbylo. Do toho zima, která mi lezla na klouby, a nekonečné fronty v obchodech, kde jsem stála v bundě a cítila napětí kolem sebe. Jednoho dne jsem narazila na článek o Češích, kteří žijí v důchodu v zahraničí, a poprvé mě napadlo, že možná nejsem povinná zůstat tam, kde to pro mě dlouhodobě nedává smysl.
Jedna zpráva, která převrátila plány na důchod
Tunisko se do toho dostalo trochu náhodou. Na dovolené v Chorvatsku jsem kdysi potkala známou, se kterou jsme si začaly psát. Později se vdala do Tuniska a žila u moře. Občas mi poslala fotku z balkonu, psala, jak chodí na trh a jak tam všechno stojí jinak než u nás. Jednou mi z legrace napsala, ať přijedu na měsíc na zkoušku, že s českým důchodem bych tam žila úplně jinak. Nejdřív jsem se tomu jen usmála, ale ten nápad ve mně zůstal. Začala jsem si hledat informace o cenách, o bezpečnosti, o zdravotní péči. Četla jsem diskuze, psala jsem si s pár lidmi, co tam už žijí. Postupně se z jedné věty ve zprávě stalo vážné přemýšlení. Začala jsem v rodině opatrně zkoušet, co by na to říkali, a sama v sobě jsem si přiznávala, že mě to láká.
Reakce byly všelijaké. Děti mě částečně chápaly, viděly, jak jsem v Česku pořád ve stresu z peněz, ale zároveň měly strach, že odjedu daleko a že tam budu sama. Kamarádky často říkaly, že jsem se zbláznila, že je to nebezpečné, že tam nic neznám a že bych tam mohla skončit špatně. Mně samotné z toho taky nebylo lehko, změnám jsem se vždycky spíš vyhýbala a cizí jazyk jsem neuměla vůbec. Pořád jsem to v sobě obracela, až jsem si nakonec řekla, že nejdu na jinou planetu, ale dvě a půl hodiny letadlem. Domluvila jsem se, že nejdřív odletím jen na tři měsíce na zkoušku. Prodala jsem část věcí z bytu, něco jsem rozdělila dětem a pár krabic jsem nechala u dcery ve sklepě. Když jsem pak stála na letišti se třemi kufry, pořád jsem v sobě cítila směs strachu a úlevy.
První týdny, kdy jsem čekala, kde je ten háček
První týdny v Tunisku byly pro mě hodně intenzivní. Hned po příjezdu mě udeřilo teplo a jiný vzduch, všechno bylo hlučnější, živější, lidi mluvili jinak, nerozuměla jsem skoro ničemu. Známá mi pomohla najít malý byt kousek od moře. Byl jednodušší než ten můj původní v Česku, ale měl balkon a výhled na palmy, což jsem do té doby znala jen z fotek. Když mi řekli částku za nájem, měla jsem pocit, že se spletli. Platím zhruba polovinu toho, co jsem platila za menší byt doma. Poprvé v místním krámě jsem měla košík plný ovoce, zeleniny a základních potravin a u pokladny po přepočtu zjistila, že jsem utratila částku, za kterou bych v Česku měla tak půlku nákupu. Byla jsem nadšená, ale zároveň jsem v sobě měla zvláštní pocit, jako bych čekala, kdy se ukáže nějaký háček.
Po pár měsících jsem si uvědomila, že se mi dýchá líp, a rozhodla jsem se zůstat. Můj běžný den teď vypadá jinak než tehdy v Česku. Ráno si dojdu pěšky na trh pro čerstvé ovoce a zeleninu, po cestě se zastavím v malé pekárně. V deset se většinou projdu k moři, sedím na lavičce v tričku, i když vím, že v Česku je v tu dobu leden a všichni chodí v kabátech. Sousedky mě naučily pár základních frází arabsky, takže se aspoň pozdravíme a prohodíme pár slov. Občas jim přinesu české sušenky, které si vozím v kufru. Z českého důchodu zaplatím nájem, energie, běžné výdaje a pořád mi něco zbývá. Nemusím řešit, jestli si můžu sednout na kávu do kavárny nebo jestli si můžu dovolit koupit si rybu na večeři. Ten pocit, že nejsem pořád na hraně, pro mě znamená obrovskou úlevu.
Stesk po domově, který už není úplně domovem
Nechci tvrdit, že je všechno ideální. Vedro v létě mě někdy úplně vyčerpá, celé dny jsem schovaná doma a čekám, až se trochu ochladí. Občas mě přepadne stesk po češtině, po dětech, po tom, že nemusím přemýšlet, jak co říct. Když něco zařizuju na úřadě nebo u doktora, sama bych to nezvládla, jsem závislá na kamarádce nebo na překladači v mobilu. Každý rok na pár týdnů létám do Česka. Oběhnu rodinu, lékaře, pár známých. Všimnu si zase těch věcí, které mi dřív připadaly normální – přeplněné obchody, zima, hodně spěchu a napětí. Vím, že to tak nemusí vnímat každý, ale na mě to působí těžce.
Když se pak vrátím do Tuniska a sedím večer na balkonu, dochází mi, že tady jsem klidnější. Žiju skromně, ale nepřipadám si chudá nebo na okraji. Mám svůj rytmus, svoje maličkosti, na které se těším. Česko je pro mě pořád domov v tom smyslu, že tam mám rodinu a jazyk, ale spíš jako místo, kam jezdím na návštěvu. Představa, že bych se natrvalo vrátila do české reality, mě neláká. Vím, že to není řešení pro každého, ale pro mě byl odchod do Tuniska způsob, jak si v důchodu zachovat trochu klidu a důstojnosti.
