Článek
Ráno na pražském letišti jsem byla v režimu „práce, nic než práce“. Letěla jsem sama, bez kolegů, služebně na konferenci do zahraničí a v hlavě jsem si pořád dokola přehrávala prezentaci, kterou jsem měla odpoledne říkat. Ve frontě na bezpečnostní kontrolu jsem jen tak zírala před sebe a přitom koutkem oka zahlédla někoho povědomého. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že ten profil, držení těla, je Tomáš. V tu chvíli se mi úplně stáhl žaludek. Rychle jsem sklopila oči do telefonu a začala bezmyšlenkovitě projíždět maily, jen aby bylo vidět, že jsem „zaneprázdněná“. Neviděli jsme se skoro rok. Rozešli jsme se po hádce kvůli jeho nevěře a já jsem fakt neměla sílu řešit to zrovna tady, mezi plastovými bedýnkami a pásy na kufry.
Když pracovní režim narazí na minulost
Po kontrole jsem si schválně sedla dál od gate, někam, kde jsem na něj nedohlédla přímo, ale stejně jsem ho pořád periferně vnímala. Věděla jsem, že je tam. Přemýšlela jsem, jestli bych ho neměla aspoň pozdravit. Připomínala jsem si, že jsme se přece kdysi měli rádi, že jsme spolu žili, plánovali věci. Jen ta představa, že k němu dojdu a řeknu „ahoj“, mi zase sevřela břicho. Nakonec jsem si v hlavě našla zdůvodnění, že potřebuju být v klidu před pracovním dnem a že není dobrý nápad si teď zbytečně zvyšovat stres. Rozhodla jsem se, že budu dělat, že jsem si ho nevšimla. Jenže to neznamenalo, že budu v klidu. Celou dobu jsem sledovala hodiny a byla jsem nervóznější než předtím. Z prezentace i z něj.
Když začal boarding, byla jsem u nástupu mezi prvními. Říkala jsem si, že chci mít jistotu, že si dám kufr nad hlavu a chvíli si v klidu sednu, než se letadlo zaplní. Našla jsem svoje místo u okna, sedla si, vytáhla materiály k prezentaci a snažila se do nich ponořit. Pořád jsem ale v duchu řešila, jestli už nastoupil, jestli náhodou nepůjde kolem. Letadlo se rychle plnilo, lidi si rovnali tašky, hledali čísla sedadel. V jednu chvíli se vedle mě v uličce zastavil někdo s kabinovým kufrem. Zvedla jsem oči a dívala se přímo na Tomáše, jak si kontroluje číslo nad hlavou. Došlo mi, že má místo přímo vedle mě. Moc jiných volných už kolem nebylo. Krátce se na mě podíval, trochu rozpačitě se usmál a řekl něco jako: „Tak to je dobrá náhoda.“ Já se taky trochu usmála, automaticky odpověděla něco zdvořilého, ale uvnitř jsem měla jediné přání – zmizet.
Náhoda, která mi neumožnila útěk
Sedl si vedle mě a nastala dlouhá, těžká minuta ticha. Cítila jsem, jak mi buší srdce, skoro jsem slyšela vlastní dech. V hlavě jsem si rychle připomínala všechny důvody, proč jsme se rozešli. Potřebovala jsem si to připomenout, abych se nenechala vtáhnout do starých vzpomínek. Tomáš nakonec ticho prolomil celkem bezpečnou otázkou, jestli letím na dovolenou nebo pracovně. Chytila jsem se toho a suše vysvětlila, že služebně, že mám prezentaci na konferenci. On na to, že taky služebně. Vyměnili jsme si pár základních informací, takové ty obecné věty, které se říkají cizím lidem. Až po chvíli z něj vypadlo, že letí na stejnou konferenci jako já. Došlo mi, že i kdybych ho na letišti „neviděla“, tam bychom na sebe stejně narazili. To zjištění mě překvapivě trochu uklidnilo. Přestala jsem mít pocit, že tomu můžu nějak utéct.
Jakmile se letadlo odlepilo od země, konverzace se sama od sebe trochu rozjela. Pořád jsme byli opatrní, drželi jsme se neutrálních témat. Práce, cestování, kdo kde byl, pár vět o společných známých. Nebylo to veselé povídání, ale už to nebylo ani dusné. Občas nastalo ticho, každý koukal před sebe nebo z okna, ale nebylo to nesnesitelné. Pomalu jsme se ale nevyhnutelně dostali k tomu, že jsme se dlouho neviděli. To téma jsme oba měli v hlavě, i když jsme o něm nemluvili. Mluvili jsme o všem možném, jen ne přímo o tom, až se Tomáš trochu nadechl, odkašlal si a řekl, že ví, že to tehdy hodně pokazil a že ho mrzí, jak to celé dopadlo. Poslouchala jsem ho a překvapilo mě, jak klidně odpovídám. Řekla jsem mu, že už to neřeším, že jsem byla naštvaná, ale že mi ten rozchod v něčem pomohl. Že jsem se díky tomu posunula dál, změnila pár věcí v životě i v sobě. Když to zaznělo nahlas, cítila jsem zvláštní úlevu. Zároveň mi z toho bylo trochu těžko, protože to působilo definitivně. Uvědomila jsem si, že jedna možnost společné budoucnosti už definitivně neplatí.
Rozhovor, který definitivně zavřel jedny dveře
Zbytek letu jsme už minulost neprobírali. Každý si na chvíli nasadil sluchátka. Já jsem si otevřela notebook, ale místo práce jsem spíš v hlavě rekapitulovala poslední rok. Co všechno se změnilo – nové bydlení, jiné pracovní nastavení, noví lidé kolem sebe. Došlo mi, že bych tohle tehdy asi nezvládla, kdybychom spolu zůstali. A že jsem ráda, že to vím ne jen z rozumu, ale že to tak opravdu cítím. Krátce před přistáním jsme si sundali sluchátka a prohodili pár slov o konferenci, o městě, kam letíme. Tomáš se mě zeptal, jestli nechci jet z letiště do města společně taxíkem, když jedeme na stejné místo. Věděla jsem, že by to bylo praktické a že by to možná bylo i lidsky příjemné, ale zároveň jsem cítila, že už z toho setkání mám všechno, co jsem potřebovala. Slušně jsem odmítla, řekla jsem, že mám domluvený firemní odvoz od místního kolegy.
U východu z letiště jsme si navzájem popřáli hezký pobyt a úspěšnou konferenci. Krátce jsme se objali, spíš automaticky, ze slušnosti, bez velkých emocí. Pak se každý vydal jiným směrem. Když jsem šla chodbou k výstupu a hledala svého řidiče s cedulkou, uvědomila jsem si, že mě ta náhoda paradoxně uklidnila. Ne proto, že by se mezi námi cokoliv obnovilo. Spíš proto, že jsem si sama pro sebe ověřila, že už jsem fakt jinde. Že vedle něj dokážu sedět dvě hodiny v letadle, normálně mluvit a přitom už nemít tendenci vracet se k tomu, co bylo. A to pro mě bylo možná důležitější než samotná konference, kvůli které jsem vlastně letěla.
