Článek
Do obchodního centra jsem ten den jel jen na rychlej nákup. Měl jsem pauzu mezi schůzkama a říkal jsem si, že to využiju, ať pak večer nemusím do krámu. Mercedes mám teprve pár měsíců. Je to starší ojetina, žádná výstavní káča, ale pro mě to byl splněnej sen. Dlouho jsem po něčem takovým pokukoval a když to konečně vyšlo, začal jsem se k tomu chovat skoro opatrněji než k vlastnímu telefonu. I proto jsem zaparkoval trochu dál od vchodu, kde bylo víc místa a menší šance, že mi někdo praští dveřma do boku. Zamknul jsem, ještě jedním okem přejel lak, takovej ten kontrolní reflex, a šel dovnitř nakoupit.
Po nějaký době jsem tlačil vozík zpátky k autu a už z dálky mi něco nesedělo. Na boku se něco lesklo jinak, než jsem byl zvyklej. Nejdřív jsem to přehodil v hlavě na špínu nebo odraz světla, nechtěl jsem si hned připouštět průšvih. Jak jsem ale došel blíž, bylo to jasný. Přes celý jedny dveře se táhnul dlouhej škrábanec, takovej, u kterýho víte, že to nepůjde rozleštit hadrem. Zůstal jsem stát a chvíli jen koukal, jestli mě neklame zrak. Všechno ostatní úplně ustoupilo, vnímal jsem jen tu čáru v laku. Pak jsem si všimnul papírku za stěračem a automaticky mi blesklo hlavou, že tam někdo nacouval, nechal kontakt a dá se to nějak vyřešit.
Vzkaz, který bolel víc než škrábanec
Vytáhnul jsem ten lístek a přečetl si „Vím, že na to máš, čau“. V tu chvíli se mi sevřel žaludek a okamžitě se ve mně zvednul vztek. Nejen kvůli tomu škrábanci, ale hlavně kvůli tomu tónu. Najednou jsem cítil bezmoc a k tomu takovej pocit křivdy. Někdo mi úmyslně zničil auto, a ještě mi zanechal vzkaz, kterej zněl, jako bych si to zasloužil. Rozhlížel jsem se kolem, jestli tam náhodou není někdo, kdo něco viděl, ale parkoviště bylo poloprázdný a ti dva lidi, co tam zrovna procházeli, si mě vůbec nevšímali. Pomalu jsem obešel celý auto a kontroloval, jestli to někde není ještě horší. Nebylo, ale nijak mě to neuklidnilo.
Sednul jsem si za volant, papírek měl pořád v ruce a chvilku jenom dýchal, abych se trochu srovnal. Zavolal jsem partnerce, protože jsem měl potřebu to někomu hned říct. Jen jsem jí popsal, co se stalo a jak mě ten vzkaz irituje. U toho jsem přemýšlel, jestli má vůbec smysl volat policii, když nemám žádný svědky ani číslo auta. Nakonec jsem vystoupil a zašel na informace v obchodě. Zeptal jsem se, jestli mají kamery na parkovišti. Slečna mi vysvětlila, že kamera míří hlavně na vjezd a že cokoliv dalšího musí řešit správce objektu. Vytáhl jsem z ní aspoň kontakt na provozního a s takovým napůl marným pocitem jsem se vrátil k autu.
Policie, protokol a prázdno po odjezdu
I tak jsem nakonec policii zavolal. Měl jsem pocit, že aspoň něco musím udělat, jinak to celý jen přejdu a bude mě to žrát ještě víc. Přijeli dva, prošli se kolem auta, sepsali protokol, ptali se na detaily a bylo na nich vidět, že je to pro ně spíš rutinní záležitost. Otevřeně mi řekli, že u takových případů je šance najít pachatele malá, pokud to zrovna nevezme kamera v ten správnej moment. Zatímco oni psali, já jsem v hlavě počítal částky. Představil jsem si lakovnu, spoluúčast u pojišťovny, peníze, se kterýma jsem počítal úplně na něco jinýho. Když odjeli, nepřišla mi úleva, spíš takovej prázdnej pocit, že se to sice někam zaneslo do systému, ale reálně se asi nic nestane.
Cestou domů ležel ten vzkaz vedle mě na sedačce a já se na něj pořád musel dívat. Pořád mi běželo hlavou, jak si někdo může být tak jistej, že „na to mám“. Neví, že jsem na to auto šetřil roky, že jsem si ho koupil až v momentě, kdy jsem měl fakt pocit, že to finančně unesu. Ve skutečnosti je to nejdražší věc, co vlastním. Postupně mi docházelo, že jsem si k tomu autu přilepil víc než jen radost z řízení. Bylo v tom i to, že si vedu dobře, že si něco dokážu dopřát. A najednou, kvůli jednomu škrábanci a jednomu blbýmu vzkazu, jsem se cítil spíš jako blbec, co je za ten svůj pocit „úspěchu“ potrestanej.
„Je to jenom auto.“ A co všechno jsem si do něj promítl
Doma jsem partnerce ukázal ten škrábanec. Čekal jsem, že bude stejně vytočená, ale ona jenom řekla: „Je to hnusný, ale je to pořád jenom auto.“ Nejdřív jsem měl nutkání jí vysvětlovat, že pro mě to „jenom auto“ není, že v tom mám kus sebe, kus toho, jak se vidím. Pak mi ale došlo, že v něčem má pravdu. Sednul jsem si večer k počítači, hledal odhady cen oprav, projížděl podmínky pojistky a zjišťoval, jak velkej zásah do rozpočtu to pro mě bude. Došlo mi, že to znamená odložit pár věcí, který jsem měl v plánu. V hlavě mi pořád znělo to „vím, že na to máš“ a já si uvědomil, že na to vlastně úplně nemám, aspoň ne tak, jak si to představoval ten, kdo mi to napsal. Ale nějak to zvládnu. A hlavně jsem si v duchu slíbil, že příště se kvůli kusu plechu nenechám tak rozhodit, i když ten den mě to teda bolelo víc, než bych si o sobě myslel.
