Článek
Seděli jsme večer u stolu, děti už spaly. Já jsem měla na klíně notebook a dodělávala faktury, manžel vedle mě počítal rodinný rozpočet. Občas si něco pro sebe bručel, kolik dáváme za hypotéku, kolik za školku, klasika. Pak nahlas poznamenal, že všechno stejně pořád táhne hlavně jeho výplata. Když došel ve svých tabulkách k mým příjmům, tak jen tak mezi řečí utrousil, že „to je zatím spíš takový koníček“. V tu chvíli mi jako by někdo vypnul racionální část mozku. Jen jsem sebou cukla, zavřela notebook a řekla, že už dneska končím. Navenek jsem dělala, že nic, ale uvnitř mě to dost bolelo.
Jedna věta, která změnila pohled na moje podnikání
Tu noc jsem skoro nespala. Ležela jsem vedle něj, poslouchala, jak klidně dýchá, a v hlavě mi pořád dokola jela ta jedna věta. Koníček. Část mě věděla, že když se podívám čistě na čísla, neměl úplně tak mimo. Vydělávala jsem pár tisíc měsíčně, často jsem dělala jen to, co se vešlo mezi vaření, uspávání a úklid. Nebyl v tom žádný pevný režim, hodně věcí jsem dělala „až bude čas“. Jenže zároveň jsem cítila strašný vztek a křivdu. Měla jsem pocit, že tím úplně zlehčil něco, do čeho dávám energii, přemýšlení a v podstatě všechny volné chvíle. Ráno jsem vstávala nevyspalá, ale v hlavě jsem měla hrozně jasnou myšlenku: buď to začnu dělat jako opravdovou práci, nebo si musím přiznat, že je to fakt jen hobby. A já jsem nechtěla, aby to skončilo jako hobby.
Rozhodnutí brát podnikání jako skutečnou práci
Sedla jsem si s diářem, papírem a kalkulačkou a poprvé si úplně konkrétně napsala částku, kolik chci za půl roku vydělávat. Žádné „ideálně víc“, ale jasné číslo. Když jsem to pak přepočítala na hodiny a zakázky, došlo mi, že to v režimu „mezi vařením“ prostě nedám. Vzala jsem telefon a zavolala mámě. Řekla jsem jí, že to chci zkusit brát jako normální práci a jestli by mi mohla dvakrát týdně hlídat děti na pár hodin. Souhlasila v podstatě hned, jen jsme doladily konkrétní dny. Večer jsem to oznámila manželovi. Řekla jsem mu, že tyhle bloky budu brát jako pracovní dobu, takže v tu dobu nebudu vařit ani prát a že chci, aby s tím počítal. Tvářil se lehce pobaveně, něco ve smyslu, že jsem zvědavý, jak dlouho mi to vydrží, ale řekl, že to teda zkusíme.
První kroky, vyšší ceny a zkouška sebevědomí
Další krok byl, že jsem si sedla ke svému ceníku. Když jsem si spočítala, kolik hodin mi co zabere, bylo mi docela trapně, za jak málo jsem do té doby dělala. Zvedla jsem ceny a několika stálým klientům napsala, že od dalšího měsíce budu účtovat jinak a proč. První reakce mě docela sebrala – ozvalo se pár lidí, že je to pro ně moc a že si radši najdou někoho levnějšího. Šlo mi srdce do kalhot, hned se mi rozjela panika, že jsem to přepálila. Když to doma slyšel manžel, jen poznamenal, že „asi si trh řekl svoje“. V tu chvíli jsem měla chuť to všechno zase smazat, vrátit staré ceny a být v klidu. Místo toho jsem šla do ložnice, chvíli jen seděla na posteli a dýchala. Pak jsem si řekla, že když už jsem to nakousla, tak to zkusím dotáhnout. Začala jsem sama aktivně oslovovat nové lidi, dodělala jsem si jednoduchý web, kde jsem měla všechny služby a ceny jasně napsané, a začala jsem pravidelně přidávat příspěvky na sociální sítě.
Když „koníček“ najednou zaplatí skoro hypotéku
První týdny byly dost nejisté. Chvílemi jsem byla nadšená, pak jsem zase měla pocit, že jsem úplně mimo. A pak mi jedno odpoledne přišla zpráva s poptávkou na větší zakázku. Před pár měsíci bych ji nejspíš odmítla s tím, že na to nemám kapacitu nebo zkušenosti. Teď jsem si řekla, že to aspoň zkusím nacenit podle nového ceníku. Napsala jsem částku, chvíli koukala na rozpracovaný e-mail, ruce se mi lehce třásly a pak jsem ho poslala. Odpověď přišla za chvíli: souhlasí, kdy můžeme začít. Seděla jsem u stolu a jen zírala do obrazovky. Do konce měsíce se sešlo několik menších zakázek a najednou jsem měla na účtu částku, která by sama o sobě skoro pokryla splátku hypotéky. Večer, když děti usnuly, jsem manželovi jen tak mezi řečí ukázala internetové bankovnictví a řekla, že tenhle „koníček“ zvládl za jeden měsíc tuhle částku.
Viděla jsem na něm, jak ho to fakt překvapilo. Chvíli nic neříkal, pak jen uznal, že to bere zpátky a že to asi nebude jen koníček. Nebylo to velké gesto ani omluva, ale pro mě to hodně znamenalo. Ulevilo se mi a zároveň jsem v sobě cítila klid, že jsem si sama sobě něco dokázala. Postupně jsme si doma nastavili, že v mých pracovních hodinách nejsem k dispozici stejně jako on, když je v práci. Přestalo být samozřejmé, že když už „jsem doma“, tak mám zároveň řešit všechno ostatní. Do rodinného rozpočtu už automaticky počítáme i s mými příjmy, ne jako s bonusem, ale jako s normální součástí. Když si dneska vzpomenu na jeho tehdejší poznámku, pořád mě trochu píchne u srdce, ale zároveň vím, že mě donutila pohnout se z místa. Sama bych se k tak rázným krokům asi dokopávala mnohem déle.
