Článek
Seděla jsem na další nekonečné poradě a v hlavě mi pořád dokola běželo, že takhle už nechci trávit zbytek života. Bylo mi 48, poslední rok mě bolela záda tak, že jsem se ráno těžko zvedala z postele, nespala jsem a doma jsem byla podrážděná na všechny jen proto, že jsem byla pořád ve stresu. Ten den se šéf pohádal s kolegou kvůli jednomu reportu, který se dal vyřešit za pět minut. Poslouchala jsem to a cítila, jak ve mně něco praská. Došlo mi, že už to nejsou jen plané řeči, že jednou dám výpověď, ale že tentokrát to opravdu udělám. Ještě ten týden jsem si s ním sedla v zasedačce, třásl se mi hlas i ruce, ale řekla jsem mu, že končím, že moje tělo i hlava už dál nemůžou.
Rozlučka, která místo klidu přinesla sevřený žaludek
Poslední den v práci byl zvláštní mix lehkosti a paniky. Kolegové mi donesli kytku, udělali mi malou rozlučku a mezi řečí naráželi na to, že až mě „normální život“ omrzí, tak se určitě vrátím. Usmívala jsem se, děkovala, objímala je, ale uvnitř jsem měla sevřený žaludek a v hlavě větu, jestli jsem se nezbláznila. Domů jsem jela metrem s krabicí věcí na klíně, v ní pár fotek, hrnek, poznámkové bloky, a opakovala jsem si, že si teď dám aspoň měsíc pauzu. Že se vyspím, dám dohromady záda, srovnám si v hlavě, co chci dál. Byla to spíš mantra než plán.
V hlavě jsem měla první týdny po odchodu namalované skoro idylicky. Představovala jsem si dlouhá rána s kávou, procházky, čas na sebe. První dny to tak opravdu vypadalo. Hodně jsem spala, chodila ven, uklízela jsem skříně, do kterých jsem léta jen narychlo něco strkala, a měla pocit, že něco „doháním“. Po dvou týdnech ale přišel zvláštní druh prázdna. Došlo mi, jak moc jsem byla zvyklá na jasný režim, na kalendář plný schůzek, na pořádné tempo. Najednou ticho. Žádný mailový ping, žádné úkoly, nikdo nic nechce. Místo klidu jsem začala cítit nervozitu a trochu i stud, že vlastně nevím, co s tolika volnem. Šla jsem na kafe s kamarádkou z bývalé práce, ona se automaticky ptala, na jaké pohovory teď chodím, a mezi řečí řekla, že „počká, až mě realita semele“. Večer jsem si poprvé naplno přiznala, že mám strach, že možná má pravdu.
Když má klid svou cenu v účtech a škrtání
Vzala jsem si papír, sedla si s partnerem k účtům a docvaklo mi, že ten můj klid má velmi konkrétní cenu. Nějaké úspory jsme měli, odstupné taky pomohlo, ale rozhodně ne na rok bez příjmu a velké vymýšlení. Začali jsme škrtat zbytečnosti. Řekli jsme si, že letos nebude drahá dovolená, že si odpustíme různé „drobnosti“, které ale v součtu dělají hodně, a že možná časem prodáme jedno z aut, kdyby bylo potřeba. Nebylo to dramatické, ale bylo to střízlivé. Současně jsem napsala pár lidem, se kterými jsem byla v kontaktu z práce, že kdyby někdo sháněl pomoc s projektem nebo konzultací, můžu se zkusit zapojit. Nechtěla jsem zase skočit do plného úvazku, ale potřebovala jsem mít pocit, že úplně nezakrňuju.
První menší zakázka přišla od bývalého kolegy, který z korporátu odešel už před lety a pracoval na volné noze. Potřeboval pomoct se zpracováním dat pro menší firmu. Finančně to nebyl žádný zázrak, ale já z toho měla radost skoro jako z první brigády na vysoké. Doma jsem si udělala improvizovaný „pracovní koutek“, ráno jsem si uvařila kafe a sedla si k počítači klidně v pyžamu. Bylo to úplně jiné než kostýmek, nalíčená tvář a open space. Během práce jsem si uvědomila, že samotná náplň mě vlastně pořád baví, jen mi dělá dobře, že si tempo a způsob, jak k úkolům přistupuju, určuju sama. Po dlouhé době jsem uprostřed dne necítila tlak v hrudi.
Svět korporátu se mi vzdaluje, i když mě láká zpátky
Na dalším srazu s bývalými kolegyněmi jsem seděla u stolu a poslouchala, jak řeší nové vedení, reorganizace, bonusy, kdo s kým vychází a nevychází. Uvědomila jsem si, jak rychle se mi ten svět vzdaluje. Ony se mě ptaly, kdy se „vrátím do normálu“, a když jsem řekla, že zatím nechci nikam nastupovat, měla jsem pocit, že se na mě dívají, jako bych si dobrovolně vybírala bídu a nudu. Jedna jen tak mimochodem prohodila, že aspoň budu mít čas péct buchty a jednou hlídat vnoučata. Zasmála jsem se, ale uvnitř mě to bodlo. Cestou domů jsem cítila směs smutku, že už nejedeme na stejné vlně, a úlevy, že se mě netýká jejich pondělní žaludek a nedělní večerní deprese.
Zlom přišel, když mi zavolal bývalý šéf s nabídkou nové, ještě lépe placené pozice v jiné firmě. Všichni kolem mě to považovali skoro za výhru v loterii. Kamarádky říkaly, že by byla škoda to nevzít, rodiče mluvili o jistotě, partner se ptal, jestli si to nechci aspoň zkusit. Já jsem několik dní chodila po bytě, přepočítávala peníze a přemýšlela, jaké by to bylo. Představovala jsem si zase ranní vstávání do kanceláře, porady, cíle, ale i jistý příjem a „normální“ život. Noci jsem měla zase neklidné, ne kvůli práci, ale kvůli rozhodování. Bála jsem se, že když nabídku vezmu, zradím samu sebe, a když ji nevezmu, budu jednou litovat. Nakonec jsem mu po dlouhém telefonátu řekla, že děkuju, ale že se do korporátu vracet nechci. Zavěsila jsem s těžkým kamenem strachu v břiše a zároveň zvláštním klidem, že tohle rozhodnutí je opravdu moje.
Bilance po roce: víc strachu, než jsem čekala, ale i víc klidu
Když jsem si po zhruba roce od odchodu dělala v hlavě bilanci, došlo mi, že můj „vysněný klid“ nevypadá jako obrázek z reklamy. Pořád se občas budím ve tři ráno a v hlavě mi běží, jak dlouho nám ještě vydrží rezerva. Některé vztahy s bývalými kolegy vyšuměly, prostě už nemáme moc o čem mluvit. Není to bezbolestné. Na druhou stranu mám normální tlak, nebrečím na záchodě, odpoledne si někdy v klidu přečtu knížku a nemám pocit, že něco zanedbávám. Když zrovna nemám práci, už to pro mě neznamená, že jsem k ničemu, ale že mám chvíli volno. Mám dojem, že část mých kamarádů ještě pořád čeká, kdy přijde nějaký můj velký pád a „já vám to říkala“. Možná někdy opravdu přijde. Ale zjistila jsem, že mnohem víc než pádu se bojím toho, že bych si jednou musela přiznat, že jsem to v tomhle věku ani nezkusila jinak.
