Článek
Seděla jsem večer u stolu, před sebou obálku s logem penzijní společnosti a říkala si, že to bude aspoň jedna z mála věcí, co mám v životě nějak rozumně pořešenou. Penzijko si platím „už od školy“, vždycky jsem ho brala jako něco, co prostě běží na pozadí a jednou mi to snad pomůže. Roztrhla jsem obálku, rozložila výpis a sjela očima na konečný zůstatek. Vykulila jsem oči. V hlavě mi naskočily ceny aut, co jsem nedávno viděla v inzerátech, a došlo mi, že za tuhle částku bych dneska nekoupila ani slušnou ojetou Fabii. Dvacet let posílání peněz a výsledek vypadal spíš jako větší rezerva na nečekanou opravu než jako něco, co mě podrží v důchodu. Připadala jsem si najednou docela naivně.
Když výpis odhalí, co se s penězi (ne)dělo
Vytáhla jsem ze šuplíku starší výpisy, které jsem doteď jen zakládala bez většího zájmu, a sedla si s nimi ke stolu s kalkulačkou. Začala jsem si psát na papír, kolik jsem tam za ty roky poslala já, kolik přidal stát a kolik je vlastně ten „výnos“. Po pár minutách mi došlo, že většina částky jsou jen moje vlastní vklady a příspěvky, zhodnocení skoro nic. Čekala jsem, že po dvaceti letech tam uvidím aspoň něco, co mi dodá pocit, že to mělo smysl. Místo toho jsem tam viděla hlavně své peníze, které si tam jen tak stály. Začalo mě štvát, že jsem to nikdy pořádně neřešila a jen před lety podepsala, co mi „paní v bance“ strčila pod nos. Ten večer jsem se rozhodla, že tam zajdu osobně a nechám si to vysvětlit jako dospělý člověk.
Druhý den po práci jsem se stavila na pobočce. Posadili mě k mladému poradci, který se na mě usmíval a vytahoval na monitoru grafy a tabulky. Vysvětloval mi, že jsem byla celou dobu v konzervativním fondu, že jsem si kdysi nastavila docela nízkou měsíční částku a že inflace mezitím udělala svoje. Když jsem mu řekla, že jsem měla pocit, že „penzijko je jistota“ a že jsem to brala tak, že když to stát podporuje, tak to přece bude stačit, jen pokrčil rameny. Nehádal se, ale ani mi nedal pocit, že by se něco udělalo špatně z jejich strany. Začal mi vysvětlovat poplatky, pravidla státní podpory a to, jak to celé funguje. Odcházela jsem s hlavou plnou čísel, ale hlavně s pocitem, že jsem nedělala nic špatně. Jen jsem slepě spoléhala na něco, co nikdy nemělo být hlavní záchrana.
Domácí inventura snů o důchodu
Večer jsem to vybalila na partnera u večeře. Položila jsem mu výpis na stůl a řekla: „Hádej, za co mi to vystačí v důchodu.“ Nejdřív se tomu zasmál, protože si myslel, že přeháním. Když jsem mu ale řekla částku, ztichl a jen si pobaveně hvízdl. Pak zvážněl. Bavili jsme se o tom, kolik nám vlastně zbývá do důchodu, kolik teoreticky dostaneme od státu a co si teda od toho penzijka slibujeme. Uvědomili jsme si, že jsme oba roky žili v takové mlhavé představě, že „nějak to dopadne“. Ten večer jsem poprvé měla reálný pocit, že pokud s tím něco neuděláme, tak nás ten budoucí „nějak“ jednou hodně nepříjemně překvapí.
Další dny jsem večery trávila u notebooku místo u seriálů. Začala jsem poslouchat různé podcasty o financích a číst články o tom, jak si lidi spoří jinak než jen přes penzijní fondy. Zjišťovala jsem základní pojmy, které mi doteď nic neříkaly, a pomalu se v tom přestávala úplně ztrácet. Došlo mi, že jsem se tomu roky vyhýbala hlavně proto, že jsem se bála, že tomu nebudu rozumět a udělám nějakou hloupost. Jenže čím víc jsem do toho pronikala, tím víc mi docházelo, že největší chyba byla právě v tom, že jsem se o to nezajímala vůbec. Začala jsem si psát poznámky, přepisovat si, co mi dává smysl, a pomalu si tvořit představu, jak by náš důchodový plán mohl vypadat, aby to nebylo jen další „uvidíme, co z toho vyleze“.
Jak jsem si přestavila „jistotu na stáří“
Nakonec jsem se rozhodla, že penzijko úplně rušit nebudu. Zvedla jsem si měsíční částku, ale v hlavě jsem si ho překlopila do kategorie „příjemný bonus“, ne „hlavní jistota“. K tomu jsem si založila jednoduché investiční spoření, kam posílám peníze bokem, a nastavila trvalý příkaz, aby to fungovalo samo, bez toho, že to musím každý měsíc řešit. S partnerem jsme se domluvili, že si jednou za rok spolu sedneme, projdeme si výpisy a podíváme se, jestli to dává smysl a jestli něco nepotřebujeme změnit. Nechci už čekat dalších dvacet let na jedno nepříjemné překvapení v obálce. Když dneska jdu kolem autobazaru a vidím ceny aut za částky podobné tomu, co mám po dvaceti letech na penzijku, už se tolik nerozčiluju. Spíš mi to připomene, že svoje peníze nemůžu nechávat jen tak ležet a doufat, že to za mě někdo zařídí.
