Článek
Jeli jsme z města pozdě odpoledne, já přímo z práce, syna jsem předtím nabrala ve školce. Seděl vzadu v autosedačce, já v hlavě ještě dodělávala pracovní věci a přitom už přemýšlela, co musím stihnout doma. Jestli mám zajet na nákup, komu zavolat, co udělat k večeři. Na okresce jsem v dálce zahlédla policejní hlídku, jak mává na auta. Trochu jsem znervózněla, ale zároveň jsem si v duchu odškrtávala, že mám všechno v pořádku. Řidičák, technická, povinnou výbavu, nic jsem neudělala. Říkala jsem si, že to prostě jen odbrzdím, fouknu a pojedeme dál.
Když rutinní kontrola přestane být rutinou
Zastavila jsem u krajnice a stáhla okýnko. Ruka mi sama od sebe sjela do přihrádky pro doklady, byla to taková naučená automatika. Policista se choval normálně, slušně, působil spíš unaveným dojmem než přísně. Vzal si ode mě řidičák a techničák, nechal mě dýchnout. Chvilku jsme se bavili o tom, odkud a kam jedu, celá ta situace měla takovou tu známou rutinu, kterou člověk zažije párkrát za život. Když mi vracel doklady, koutkem oka se podíval přes moje rameno dozadu a v tu chvíli se mu úplně změnil výraz v obličeji. Všimla jsem si toho a v hlavě se mi rozsvítilo: něco je špatně, ale vůbec jsem netušila co.
Poprosil mě, ať na chvilku vystoupím. V tu chvíli mi v břiše docela zatrnulo, protože jsem fakt nechápala, o co jde. Obešla jsem auto, on mě beze slova navedl pohledem a gestem k zadním sedačkám. A tam jsem to uviděla. Syn stál mezi sedačkami, opřený o přední opěradla, pás z autosedačky volně visel bokem. Musel se odpoutat někdy během jízdy, vůbec nevím kdy. Na vteřinu jsem úplně oněměla, jen jsem na něj zírala a docházelo mi, že jsem si ničeho nevšimla. Že jsem prostě jela, hlavu plnou ostatních věcí, a za sebou jsem neměla přehled. Ten obraz, jak tam stojí, mám v sobě dodnes docela ostře.
Symbolická pokuta a velmi nesymbolické varování
Okamžitě jsem otevřela zadní dveře, vzala ho za ruku a posadila zpátky do sedačky. Ruce se mi u toho lehce třásly, měla jsem v sobě směs studu a strachu. Policista mi klidným hlasem vysvětlil, co by se s ním stalo při nárazu v té rychlosti a že něco podobného vidí bohužel často. Mluvil věcně, bez zbytečného strašení, ale bylo z něj cítit, že je z toho unavený a že to myslí vážně. Tím, že nekřičel ani mě neshazoval, to na mě nakonec dopadlo ještě víc. Omlouvala jsem se mu, ale hlavně jsem v hlavě nadávala sama sobě, jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko, že si dítě vzadu dělá, co chce, a já to ani nepostřehnu.
Řekl mi, že mi dá menší pokutu, spíš symbolickou, a že mu jde hlavně o to, abych si ten moment zapamatovala. Přidal krátkou zmínku o nehodě, u které byl, kde nešlo o nijak extrémní rychlost, ale následky byly kvůli nepřipoutanému dítěti hodně vážné. Detaily jsem si ani nechtěla představovat, dělalo se mi z nich zle. Pokutu jsem zaplatila bez řečí, jen jsem přikyvovala, že to chápu. Domluvili jsme se, že až odjede, v klidu si se synem všechno vysvětlím. Když jsem pak nasedala zpátky do auta, měla jsem na chvíli chuť tam prostě zůstat stát a vůbec nikam nejet.
Nové návyky za volantem, které zůstaly
Počkala jsem, až odjede a další auta projedou, a popojela jsem jen o pár desítek metrů dál na širší místo u krajnice. Vypnula jsem motor a otočila se na syna. Snažila jsem se mu co nejjednodušeji vysvětlit, proč nesmí pás nikdy rozepínat, ani když se mu nechce sedět nebo ho něco tlačí. Nemluvila jsem nijak dramaticky, ale sama jsem na sobě cítila, že mám v hlase slyšitelný strach a dojetí. On podle svého věku nějak po svém slíbil, že už to neudělá, a chtěl si pás zacvaknout sám, aby měl pocit, že to zvládne. Nechala jsem ho, ať to udělá, a zkusila to vnímat jako náš nový společný úkol. Když jsme pak vyjížděli, jela jsem pomaleji než obvykle a v zrcátku jsem ho kontrolovala častěji, než by bylo nutné.
Večer doma jsem na to pořád musela myslet. Vracel se mi ten moment, kdy policista mlčky ukázal rukou dozadu, a ten obraz dítěte stojícího mezi sedačkami. Došlo mi, jak moc jsem v autě často hlavou jinde. Začala jsem si víc hlídat, co mě při řízení rozptyluje. Vypínám si před jízdou zvuk na mobilu, neřeším za volantem maily ani zprávy, radši si zajedu bokem, když už něco potřebuju. Se synem jsme si z toho udělali malý rituál: než vyjedeme, on mi ukáže, že má pás zacvaknutý, a já mu za to plácnu ruku. Na papíře mi po tom všem zůstala jen pokuta, nic dramatického. V hlavě z toho ale mám velké varování, které mi docela změnilo návyky za volantem a připomíná mi, že ta jedna „samozřejmá“ kontrola pásu není něco, co se dá odfláknout.
