Článek
Ráno v tramvaji jsem si všímala chlapů s kytkama v rukou a trochu mě bodlo u srdce. MDŽ jsme s Petrem nikdy nijak moc neslavili, maximálně zpráva nebo pusa večer. Jenže poslední týdny jsem byla fakt unavená – práce, domácnost, pořád něco. A i když jsem si to před sebou nechtěla moc přiznat, docela jsem doufala, že si tentokrát vzpomene a nějak mi dá najevo, že mě vidí a váží si toho, co dělám. V práci mě přivítala klasika, deadliny, porady, do toho kolegyně začaly řešit, co dostanou od partnerů. Dělala jsem, že se mě to moc netýká, ale někde vzadu v hlavě jsem měla naději, že mě večer čeká něco trochu hezčího než běžná rutina.
Když naděje roste s každou zprávou
Po obědě přišel šéf, rozdal nám tulipány a pár kolegů si hned volalo s partnerkami. Měla jsem z toho smíšené pocity – bylo to milé, ale zároveň mi to celé to téma ještě víc strčilo před oči. Vzala jsem mobil a ze srandy napsala Petrovi zprávu, něco ve stylu, že mám dneska „svůj velký den“. Odpověděl skoro hned, že na mě myslí a že večer uvidím. V tu chvíli se mi ta očekávání úplně zvedla. Představovala jsem si, že možná koupí květinu, třeba lahev vína, že si prostě sedneme, najíme se v klidu a chvíli si popovídáme, aniž bych u toho řešila, co je potřeba uklidit nebo připravit na další den.
Překvapení v kuchyni, které všechno převrátilo
Cestou z práce jsem se stavila v cukrárně a koupila náš oblíbený dortík. Říkala jsem si, že když už něco chystá on, tak k tomu aspoň něco malého přidám. Když jsem odemkla byt, překvapilo mě, jak je uklizeno. Nádobí umyté, v kuchyni žádný chaos, který tam běžně po celém dni bývá. Měla jsem z toho dobrý pocit. Petr vyběhl z obýváku, celý nadšený, a řekl, ať si odložím, že má pro mě něco speciálního. Vzal mě do kuchyně a tam na lince stála obrovská sada nových hrnců. S úsměvem mi je prezentoval jako můj dárek k MDŽ, prý abych měla „pořádný nádobí“.
Neměla jsem slov a nevěřila svým očím. Jen jsem na ty hrnce koukala a v hlavě mi jelo: „To jako vážně?“ Vybavilo se mi, jak často jsem si poslední týdny stěžovala, že vařím pořád dokola, že to nestíhám a že by mi víc pomohlo, kdyby občas uvařil on. Zkusila jsem nasadit úsměv a nějak neutrálně zareagovat, ale v hlase mi to ujelo. Bylo vidět, že nechápe, proč zrovna neskáču radostí. Začal vysvětlovat, jak dlouho ty hrnce vybíral, jak jsou kvalitní a že mi přece ušetří práci. A já se v tu chvíli cítila vlastně ještě hůř, protože jsem viděla, že to neudělal naschvál, ale vůbec mu nedošlo, jak to může působit.
Když se „dárek“ změní v hádku o všechno možné
Sedli jsme si k večeři, kterou měl hotovou. Normálně bych to ocenila mnohem víc, ale teď mi to v hlavě tak šrotovalo, že jsem jídlo skoro nevnímala. Petr pořád narážel na to, jak je ten dárek praktický, a já to nakonec nevydržela a řekla mu, že jsem asi čekala spíš něco, co by mě potěšilo jako partnerku, ne jako někoho, kdo doma primárně vaří a uklízí. Dotklo se ho to. Oponoval, že to myslel dobře, že tyhle svátky moc neřešíme a že je přece fajn, že vůbec něco vymyslel. Z nevinné poznámky se postupně stala debata o tom, kdo doma co dělá, kdo si čeho všímá a jestli ten druhý náhodou nepovažuje spoustu věcí za samozřejmost. Oba jsme se dostali do obranné pozice a začali vytahovat starší křivdy, které s těmi hrnci jen volně souvisely.
V jednu chvíli jsem cítila, že už se jen točíme v kruhu a nikam to nevede. Zvedla jsem se od stolu, šla do ložnice a zavřela za sebou dveře, protože jsem měla pocit, že se za chvíli rozbrečím. Vzala jsem mobil a napsala kamarádce, co se stalo. Hned mi zavolala zpátky. Vybrečela jsem se jí do telefonu a ona mě vyslechla. Říkala, že chápe, proč mě to tak vzalo, ale že spousta chlapů prostě vnímá „praktický dárek“ jako projev péče. Pomohla mi pojmenovat, že nejde ani tak o ty hrnce samotné, ale o to, že mám dlouhodobě pocit, že mě Petr vidí hlavně skrz to, co doma odvedu. Po tom hovoru jsem se trochu uklidnila a došlo mi, že jestli mu to chci opravdu vysvětlit, musím to udělat bez výbuchu, jinak to pro něj navždycky zůstane jen jako absurdní „hádka kvůli hrncům“.
Moment, kdy se „hádka kvůli hrncům“ změnila v pochopení
Když jsem se vrátila do obýváku, Petr seděl u televize, ale bylo vidět, že je taky otrávený a smutný. Sedla jsem si vedle něj a snažila se mluvit co nejvíc v klidu. Řekla jsem mu, že jsem si ten den chtěla připadat hlavně jako jeho partnerka, ne jako někdo, komu nová sada nádobí umožní být ještě efektivnější v kuchyni. Že mě mrzí, že když si vzpomene na to, jak mi udělat radost, napadne ho domácí práce. Po chvíli uznal, že nad tím takhle vůbec nepřemýšlel. Omluvil se a řekl, že příště radši koupí obyčejnou kytku a zeptá se mě, co bych chtěla, místo aby něco složitě vymýšlel po svém. Večer jsme nakonec strávili v klidu, dortík jsme snědli spolu a povídali si i o jiných věcech. Stejně ale pokaždé, když ty hrnce beru do ruky, si na ten MDŽ vzpomenu – ne jako na katastrofu, ale jako na moment, kdy se docela jasně ukázalo, jak odlišně někdy oba vidíme úplně stejnou „pozornost“.
