Článek
Do porodnice jsme jeli brzo ráno, silnice byla skoro prázdná a já si v autě odpočítávala kontrakce podle toho, co nás učili na kurzu. Bolelo to, ale dalo se to. V hlavě jsem měla pořád obrázek „přirozeného porodu“, o kterém jsme tolik mluvili – vana, tlumené světlo, čas na dýchání. Na příjmu mě vyšetřili, všechno prý vypadalo dobře, otevřená jsem byla „tak akorát“. Poslali nás na porodní box, kde opravdu bylo šero, míč, sprcha, všechno působilo klidně. V té chvíli jsem byla spíš zvědavá a natěšená, než že bych měla strach.
Čas se pak hrozně vlekl. Kontrakce sílily, ale pořád jsem měla pocit, že je zvládám. Chodila jsem po pokoji, občas si sedla na míč, pak zase do sprchy. Partner byl u mě, masíroval mi záda, podával mi vodu, prostě byl k dispozici. Porodní asistentka chodila pravidelně, poslouchala miminko, vždycky mi něco krátce řekla, usmála se, pochválila mě, že to jde dobře. Nabídla mi, že až se to zase trochu posune, můžu do vany. Na to jsem byla celou dobu naladěná, tak jsem měla radost, že to vypadá reálně. I když jsem už byla unavená, měla jsem dojem, že mám nad situací nějakou kontrolu a že se to celé vyvíjí tak, jak má.
Nečekaný zlom těsně před vysněnou vanou
Zlom nastal úplně nenápadně. Asistentka navrhla, že mě ještě jednou „píchne na monitor“, než půjdeme napouštět vanu. Lehli jsme si, já na bok, kontrakce už byly dost ostré, musela jsem se soustředit na každý nádech. Ona přiložila snímač na břicho, chvíli jezdila po kůži, pak ztichla. Najednou se přestala usmívat a víc se zadívala na obrazovku. Chvíli nic neříkala, jen měnila polohu snímače a pak zavolala kolegyni, že „ty ozvy se jí nelíbí“. Během chvilky byl v pokoji doktor, kterého jsem do té doby vůbec neviděla. V tu chvíli mi docvaklo, že se něco děje, i když mi to zatím nikdo přímo nevysvětlil.
Doktor přišel k posteli a stručně mi řekl, že miminku asi není dobře a že musíme změnit plán. Žádná vana, ale co nejrychleji porodit. Najednou se všechno strašně zrychlilo. Přetáčeli mě z jednoho boku na druhý, zvedali mi nohy, doktor mi různě tlačil na břicho, aby se miminko pohnulo. Druhá asistentka držela monitor a pořád se snažila „chytit“ ozvy, posouvala ten snímač po mém břiše, občas se na sebe všichni krátce podívali a mezi sebou mluvili krátkými větami. Zaslechla jsem slovo „pupečník“, ale nikdo to nerozváděl. Já jsem se snažila dělat, co mi řeknou, ale měla jsem pocit, že moje tělo už neřídím já, jen reaguje na to, co s ním dělají oni, a do toho přicházely kontrakce, které mě úplně vypínaly.
Rozhodnutí během minut a boj o rychlé dokončení porodu
Pak někdo řekl, že zkusí vakuum, že hlavička je nízko, ale miminko už dlouho nevydrží. Přisunuli nějaký stolík s nástroji, další člověk mi přidržel nohu, někdo jiný odvedl partnera o kousek dál. Vnímala jsem, že se o něj trochu bojí, aby to celé neodnesl. Doktor mi v rychlosti popsal, co bude dělat, a jen zdůraznil, že musím tlačit „na maximum“, i když už jsem měla pocit, že víc prostě nemám. Při dalším stahu se kolem mě všichni semkli, každý měl svoje místo a úkol, odpočítávali mi, kdy mám tlačit. Já jsem se do toho opřela úplně naplno, vnímala jsem hlavně obrovský tah a tlak, nic víc.
Miminko se narodilo, ale nebyla to ta dojemná scéna, kterou člověk vídá ve filmech. Nezaplnil pokoj hlasitý pláč, jen tak slabě zakňoural a hned ho odnesli k dětské sestře kousek stranou. Zahlédla jsem jen krátký záblesk modravého tělíčka. Slyšela jsem, jak někdo říká, že „už je to lepší, už růžoví“. Ležela jsem tam úplně vyčerpaná, celé tělo se mi třáslo a měla jsem zvláštní blok se vůbec zeptat, jestli je v pořádku. Jako bych se bála, co uslyším. Partner měl slzy v očích, něco mi říkal, držel mě za ruku, ale já jsem byla v mlze a jednotlivá slova mi utíkala.
Když si člověk zpětně skládá, co se vlastně stalo
Až o pár hodin později, když jsme byli na pokoji a miminko mi klidně spalo na hrudi, za námi přišel doktor z porodního sálu. V klidu mi vysvětlil, co se vlastně stalo – že ozvy padaly, že měl pupečník kolem krku a že museli rychle měnit plán a trochu improvizovat. Mluvil fakt věcně, ale při tom, jak to popisoval, mi došlo, že to celé nebylo samozřejmé a že to dobře dopadlo hlavně díky tomu, jak rychle zareagovali. Najednou jsem cítila obrovskou vděčnost, ale zároveň ve mně zůstalo napětí a potřeba si to nějak srovnat. Když jsem to pak po pár dnech vyprávěla kamarádce, uvědomila jsem si, jak moc jsem se upnula k představě klidného porodu do vody. Nakonec jsem ale došla k tomu, že jsem hlavně ráda, že tu vůbec jsem s miminkem v náručí, i když to celé bylo úplně jinak, než jsem si představovala.
