Článek
Po práci jsem byla klasicky unavená, ale zároveň jsem si říkala, že když půjdu rovnou do fitka, ještě něco ze sebe vymáčknu. Venku už se šeřilo, já si nasadila sluchátka a cestou v tramvaji jsem přepínala písničky a v duchu si opakovala, že dneska prostě odcvičím a nebudu tolik řešit, jak u toho vypadám. To je věc, kterou v sobě řeším skoro pokaždé, když do fitka jdu. V šatně bylo pár holek a pár chlapů, ale žádné davy. To mě uklidnilo. Převlékla jsem se, hodila věci do skříňky, vzala ručník, lahev, sluchátka a šla rovnou k činkám, než si to rozmyslím.
Když respekt k činkám přeroste v odhodlání
K velkým činkám jsem měla vždycky respekt. Většinou jsem zůstávala u strojů, kde člověk tak nějak ví, co má dělat a není tolik na očích. Poslední týdny jsem ale sjížděla videa, kde holky dělají dřepy s osou, vysvětlují techniku a působí u toho hrozně samozřejmě. Říkala jsem si, že bych to mohla aspoň zkusit. Ten den jsem si v hlavě udělala malou dohodu, že se konečně odhodlám. Rozhlídla jsem se, jestli je volný nějaký stojan na dřepy, a jeden byl zrovna v rohu skoro u zdi. To mi přišlo ideální, říkala jsem si, že tam budu tak trochu schovaná. K trenérovi se mi jít nechtělo, nechtěla jsem „otravovat s blbostma“, i když rozumově vím, že to tak není.
Naložila jsem si radši míň, než bych asi zvládla, protože jsem měla strach, že se někde zaseknu a neunesu to. První sérii jsem odjela celkem v pohodě, ale celou dobu jsem se hlavně soustředila na to, abych nespadla, nekymácela se a nevypadala u toho úplně nemožně. Připadala jsem si strašně viditelná, i když jsem byla v tom rohu. Občas jsem koutkem oka zahlédla v zrcadle, že se někdo podívá mým směrem, ale říkala jsem si, že to bude jen můj pocit. Po druhé sérii mi začaly klouzat ruce, byla jsem zadýchaná a najednou jsem měla v hlavě jen jednu myšlenku – hlavně tu osu nějak bezpečně vrátit.
Moment, kdy se z dřepů stane poplach
Po třetí sérii jsem měla nohy jak z gumy a rozhodla jsem se skončit, než udělám nějakou blbost. Zvedla jsem osu, couvla ke stojanu a snažila se ji nasměrovat zpátky. Jenže jsem to netrefila úplně rovně, jedna strana zapadla o kousek níž a já tam stála zaklíněná v takové divné poloze. Chvilku jsem s tím zápasila, zkoušela osu zvednout a chytit ji lépe. Nechtěla jsem, aby mi to spadlo, a zároveň jsem se bála udělat moc velký rachot. V hlavě mi šrotovalo, že když to teď celý třískne o zem, všichni se otočí. Nakonec jsem to vzdala a vymyslela „geniální“ plán, že osu bokem opřu o zeď vedle stojanu a pak ji nějak vyřeším. Jenže ve chvíli, kdy jsem ji pouštěla, jedna strana po zdi sklouzla a s pořádným rachotem narazila do takové červené krabičky, které jsem si předtím vůbec nevšimla.
Vteřinu bylo ticho a pak se ozval šíleně hlasitý alarm. Začalo blikat světlo, hudba ve fitku se vypnula a já tam stála s rukama nahoře, jako kdybych fakt něco vykradla. Došlo mi, že jsem tou činkou trefila nejspíš požární hlásič. Zvuk toho alarmu byl tak intenzivní, že mi úplně vibroval v hlavě a já cítila, jak se mi srdce rozběhlo ještě víc než během těch dřepů. Lidi postupně přestávali cvičit, sundávali si sluchátka a otáčeli se, co se děje. Někteří se dívali směrem ke mně a já v tu chvíli nejradši neexistovala. Přitom jsem věděla, že je to „jen“ požární alarm, ale v tu chvíli jsem to prožívala skoro jako nějakou osobní katastrofu.
Trapná scéna, která nečekaně něco prolomila
Od recepce přiběhl kluk z obsluhy a za ním trenér, tvářili se dost zmateně, jestli někde nehoří. Já jsem se jim snažila něco vysvětlit, ale ze začátku ze mě vypadávaly jen kusé věty. Nakonec jsem blekotala, že to jsem asi byla já, že mi ujela činka, a ukazovala jsem na ten rozbitý hlásič na zdi. Trenér se podíval na stěnu, na osu a pak na mě a jen si povzdechl, že proto se to nemá opírat o zeď, ale řekl to docela klidně, bez nějakého křiku. Ten kluk z recepce vytáhl telefon, začal něco řešit, jak alarm vypnout a koho volat, a zároveň všechny vyzval, aby šli na chvíli ven, že se budova musí zkontrolovat. Lidi si sbírali věci, vypínali stroje a pomalu se přesouvali ke dveřím. Já jsem šla s nimi a cítila jsem, jak mi hoří obličej.
Venku jsme stáli namačkaní u chodníku, někdo v bundě, někdo jen v legínách a tričku. Bylo to celé zvláštní, taková nucená pauza uprostřed tréninku. Já jsem nejradši chtěla utéct domů a už se nikdy neukázat, ale nějak jsem tam zůstala stát. Dvě holky vedle mě, které asi slyšely, jak se u stojanu přiznávám, se na mě podívaly a rozesmály se. Ne posměšně, spíš tak uvolněně. Jedna z nich řekla: „Tohle se jednou muselo stát, aspoň máme neplánovanou pauzu.“ Druhá dodala: „Hele, neřeš to, je to pořád lepší, než kdybys tou osou zlomila něco na sobě.“ Trochu mě to uklidnilo. Po pár minutách nás pustili zpátky dovnitř, trenér na mě při průchodu mrknul s úsměvem a řekl, že příště mi s těmi dřepy klidně poradí. V tu chvíli mi došlo, že ten trapas mi sice udělal scénu před celým fitkem, ale zároveň trochu prorazil tu moji bublinu strachu z toho, že si mě někdo všimne.
