Článek
Bylo úplně obyčejné dopoledne, děti po svačině rozlezené po třídě, každý si našel svoje. Já s kolegyní jsme chodily mezi koutky, trochu je usměrňovaly, trochu jen tak sledovaly, jak si hrají. V jednu chvíli jsem zaslechla zvýšené hlasy a viděla, jak Matěj odstrčil Áďu, ta spadla na zem a rozbrečela se. Došla jsem k nim, Áďu jsem zvedla, pohladila, zkontrolovala koleno a snažila se ji zklidnit. Matěj stál opodál, bylo na něm vidět, že ví, že to přehnal, ale zároveň se tvářil naštvaně. Řekla jsem mu, že si teď půjde na chvilku sednout ke stolečku stranou a nebude se zapojovat do hry, dokud se trochu neuklidní. Vysvětlila jsem mu, že nemůže strkat do ostatních, když chce autíčko. V mém vnímání to byla běžná situace, docela krátká, nic mimořádného. Jen jsem nastavila hranici. Všimla jsem si, jak se zatvářil hrozně ukřivděně, ale v tu chvíli jsem to brala jako běžnou dětskou reakci.
Od běžného dopoledne k nevyřčeným pochybnostem
Po obědě se třída zase vrátila do svého obvyklého rytmu. Děti po spaní znovu ožily, vytahovaly hračky, obíhaly třídu, pořád někdo něco potřeboval. Ten ranní konflikt už pro mě zapadl mezi ostatní drobnosti, které člověk ve školce za den řeší. Nezdálo se mi, že by Matěj nějak trpěl, po spaní se normálně zapojil do hry s ostatními. Když si ho odpoledne přišla vyzvednout mamka, všimla jsem si, že je trochu jiná, než bývá. Vzala ho za ruku, pozdravila mě tak stroze, bez obvyklého „tak co dneska“ nebo krátkého prohození. Napadlo mě, jestli má špatný den nebo někam spěchá. Chvilku jsem zvažovala, jestli se zmínit o tom ranním incidentu, ale upřímně, už mi nepřipadal důležitý. Byla jsem sama unavená a nechala jsem to být. Domů jsem odcházela s pocitem, že to byl úplně normální den.
Druhý den ráno jsem ale hned u šaten cítila, že je něco jinak. Rodiče stáli v menších skupinkách, povídali si a když jsem vešla, pár z nich ztichlo. Bylo to takové zvláštní ticho, kdy víte, že se něco řeší, ale ještě netušíte co. Jedna maminka ke mně přišla blíž a polohlasem se zeptala, jestli „je to pravda s tím zavíráním do kouta“. Zůstala jsem na ni koukat, protože jsem netušila, o čem mluví. Než jsem stihla něco víc říct, jiná maminka mezi dveřmi prohodila, že se včera večer v rodičovské skupině řešilo, jak jsem Matěje „ponižovala a trestala před třídou“. V ten moment mi to došlo. Došlo mi, že jde o tu včerejší hádku o autíčko a těch pár minut u stolu. Cítila jsem, jak se mi sevřely vnitřnosti. Navíc jsem věděla, že v té třídní skupině ani nejsem, takže se tam celý večer něco probíralo beze mě, bez mého vysvětlení.
Když se dětský příběh změní v rodičovský lynč
Do třídy pak přišla Matějova mamka. Bylo na ní vidět, že je hodně rozrušená, nepodívala se mi do očí, ani nepozdravila. Hned mezi dětmi a ostatními rodiči zvýšeným hlasem začala mluvit o tom, že takhle tedy se jejím dítětem zacházet nebudu. Vyčetla mi, že jsem ho posadila do kouta, zakázala mu hrát si s ostatními a ještě se mu smála, když brečel. Bylo zřejmé, že přesně takhle to od něj večer slyšela. Snažila jsem se soustředit na dech, cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Řekla jsem jí co nejklidněji, že je mi líto, že to tak vnímá, ale že jsme řešili běžný konflikt a nikdo ho nikam nezavíral ani neponižoval. Vysvětlila jsem, že jsem ho posadila ke stolu, aby se oba uklidnili a aby si uvědomil, že takhle se s kamarády nezachází. Navrhla jsem, ať si o tom promluvíme v ředitelně v klidu, bez přítomnosti dětí a ostatních rodičů. Všimla jsem si, že některé děti už nás sledují a poslouchají, a to pro mě byla poslední kapka.
V ředitelně jsme seděly tři – já, ředitelka a Matějova mamka. Kolegyně z mé třídy si k nám na chvíli přisedla, aby mohla popsat, co viděla, zatímco se o děti postarala paní učitelka ze sousední třídy. Atmosféra byla pořád napjatá, ale už se nekřičelo. Ředitelka si dělala poznámky, aby měla záznam, a vyzvala mě, ať krok za krokem popíšu, co se včera stalo. Vylíčila jsem průběh konfliktu, jak jsem uklidňovala Áďu, co jsem řekla Matějovi a jak dlouho seděl u stolu. Kolegyně to potvrdila a doplnila, že s ním mluvila i ona, že tam seděl jen pár minut v normální třídě a pak šel zase k ostatním dětem. Ředitelka se pak zeptala Matějovy mamky, jak jí to popsal on. A tam se ukázalo, jak moc se ten příběh doma změnil. Vyprávěl jí, že seděl někde sám v koutě, skoro jako v nějaké malé místnosti, nikdo si ho nevšímal a všichni se mu smáli. Viděla jsem, jak se jí v obličeji začíná objevovat pochybnost a postupně se jí mění tón. Nakonec sama přiznala, že asi reagovala v afektu, když to hned večer napsala do rodičovské skupiny, aniž by se mě předtím na cokoliv zeptala.
Jak se šeptanda šíří a co s tím můžu dělat já
Mezitím se to samozřejmě dál šířilo po chodbě. Někteří rodiče se mezi sebou bavili, jestli se tu neděje něco horšího, o čem nevědí. Když jsem se po tom jednání vracela do třídy, přišly za mnou dvě maminky. Řekly mi, že byly včera večer z toho, co četly ve skupině, hodně vyplašené, ale že mě znají, znají svoje děti a věří, že kdyby se tu dělo něco opravdu špatného, asi by to na nich viděly. V krátkosti jsem jim vysvětlila, jak to proběhlo doopravdy, bez dramat a dlouhých řečí. Cítila jsem obrovskou úlevu, že mi věří, ale zároveň strašnou únavu. Ten půlden mě úplně vysílil. V hlavě mi dokola běžela jednoduchá věc: jak málo stačí, aby se z běžné situace stal problém, který člověka nálepkuje.
Večer doma jsem si sedla k notebooku a napsala rodičům stručnou, ale otevřenou zprávu. Popsala jsem v ní, jak ve třídě řešíme konflikty mezi dětmi, proč někdy dítě na pár minut posadíme stranou a co tím sledujeme. Snažila jsem se to napsat srozumitelně a bez obhajování, spíš vysvětlit, jak pracujeme. Na konci jsem nabídla, že kdo by měl k tomu otázky nebo pochybnosti, může se se mnou kdykoliv individuálně pobavit. Ředitelka k tomu přidala svůj odstavec, že o tom ví, že za námi stojí a že v tom máme podporu. Jedna z maminek mi pak přeposlala screenshot z třídní rodičovské skupiny, kde se Matějova mamka ostatním omluvila, že reagovala unáhleně a že příběh večer slyšela jen z jedné strany. Pro mě z toho vzešlo jedno jasné ponaučení. Kdykoliv teď někoho byť jen na pár minut odvedu od hry nebo ho posadím stranou, raději to při vyzvedávání jednou větou zmíním jeho rodičům. Je to další práce navíc, ale vím, že tím možná předejdu tomu, aby se z jedné dětské verze stal celý večerní příběh plný křivdy, který už pak jen těžko beru zpátky.
