Článek
Toho herce jsem začala víc vnímat někdy na vysoké. Nejdřív z jednoho seriálu, pak jsem si ho našla v divadle, začala chodit na představení, četla rozhovory, sledovala ho na sociálních sítích. Ne jako úplně posedlá fanynka, ale znala jsem skoro všechny jeho role a nějak mě bavilo sledovat, jak se vyvíjí. Vždycky jsem si v duchu říkala, že by bylo super ho někdy potkat „naživo“, ne jen přes obrazovku. Když jsem zjistila, že po jednom představení bude beseda a autogramiáda, prostě jsem si koupila lístek. Nikdo z kamarádek nemohl, ale řekla jsem si, že na to nebudu čekat. Celý den jsem byla nervózní a trochu jsem měla pocit, že jsem trapná, že tam jdu sama, ale zároveň jsem věděla, že kdybych to vzdala, budu toho litovat.
Od fanouškovské nervozity k prvním náznakům souvislostí
Představení bylo skvělé. Seděla jsem někde v prostředku sálu, ne úplně vzadu, ale ani ne v první řadě. Chvílemi jsem měla fakt pocit, že na tom jevišti skoro „znám“ každé jeho gesto, ale zároveň to bylo jiné než v televizi. Po skončení se lidi začali zvedat, někteří odcházeli, jiní si přesedali blíž kvůli besedě. Já jsem zůstala sedět a v hlavě si zkoušela formulovat nějakou chytrou otázku, která by nezněla úplně fanouškovsky. Samozřejmě jsem už v tu chvíli tušila, že ji stejně nepoložím. Když pak oznámili, že se budou podepisovat programy, zvedla jsem se a šla se postavit do fronty. Najednou jsem se cítila jak v sedmnácti, jenže mně je skoro třicet a mám pocit, že bych měla být nad věcí. Srdce mi ale bušilo, jako bych šla na pohovor.
Když na mě konečně přišla řada, podala jsem mu program. Usmál se přesně tím svým známým „seriálovým“ úsměvem, jenom tentokrát byl fakt metr ode mě. Zeptal se, komu to má věnovat, a já jsem ze sebe vymáčkla svoje jméno i příjmení. U příjmení se trochu zarazil, zopakoval ho nahlas a pak se mě zeptal, odkud jsem. Řekla jsem název našeho menšího rodného města a viděla jsem, jak zpozorněl. V hlavě jsem si toho sice všimla, ale hned jsem si to sama pro sebe shodila tím, že je to prostě shoda náhod, že ho třeba jen něco napadlo. Vůbec mě nenapadlo, že by z toho mohlo vylézt něco osobního.
Okamžik rozpoznání a nečekané propojení světů
Pak se mě trochu opatrně zeptal, jestli moje máma není Lenka, a řekl úplně přesně její jméno a příjmení. V tu chvíli mi projelo tělem něco mezi šokem a zvláštním studem. To jméno v kombinaci s naším městem fakt není běžné. Když jsem řekla, že jo, že to je moje máma, najednou mu změkl výraz. Začal říkat, že ji zná z doby, kdy byla v Praze, že byli nějakou dobu spolu a že mě prý kdysi dávno viděl, když jsem byla ještě v kočárku. Stála jsem tam s tím programem v ruce a v hlavě mi blikalo jen: tak on mě vlastně už jednou viděl, když jsem byla mimino. Člověk, o kterém vím v podstatě všechno z médií, si ke mně váže úplně jinou vzpomínku, o které jsem neměla tušení.
Za mnou už se tlačili další lidi, tak jsem neměla prostor se na nic víc ptát. Něco jsem zamumlala, poděkovala za podpis i za představení a ustoupila stranou. Cestou domů v tramvaji jsem najednou nebyla v euforii z toho, že jsem se potkala se svým oblíbeným hercem. Spíš jsem přemýšlela, proč mi máma nikdy neřekla, že chodila s někým, kdo je teď docela známý. Nemám mámu za někoho, kdo by si dělal tajnosti, a přesto jsem měla pocit, že mi ujel kus jejího života. Zároveň mi bylo zvláštně trapně, že já o něm vím tolik z rozhovorů, článků a sociálních sítí, a on má v hlavě detaily o mojí rodině, které jsem nevěděla ani já.
Rozhovor u večeře a příběhy z krabice s fotkami
Doma jsem to v sobě moc dlouho neudržela. U večeře jsem to na mámu prostě vyhrkla, že jsem byla na jeho představení, že jsme spolu krátce mluvili a že říkal, že se znají. Máma trochu zrudla, odložila příbor a chvíli bylo ticho. Pak začala vyprávět. Řekla, že spolu kdysi krátce chodili, když byla mladá a žila v Praze, ještě než jsem se narodila. Že to nebyl žádný velký dlouholetý vztah, ale že ji to tehdy hodně ovlivnilo – v tom, jak přemýšlela o sobě, o vztazích, o tom, co chce. Přiznala, že o tom nikdy moc nemluvila, protože nechtěla, abych se na něj dívala skrz to, že byl „někdo od mámy“. Chtěla, abych si na něj udělala názor sama podle toho, jak ho vidím já, ne podle jejich minulosti.
Celý večer jsme to pak probíraly. Máma vytáhla starou krabici s fotkami a mezi nimi našla jednu, kde stojí vedle sebe na nějakém festivalu, ještě úplně mladí. Bylo zvláštní vidět člověka, kterého mám spojeného s televizí a jevištěm, na obyčejné fotce vedle mojí mámy, v úplně normální situaci. Najednou to přestal být nedosažitelný idol a stal se z něj spíš normální chlap, se kterým moje máma kdysi běhala po bytech, koncertech a hospodách. Ten pocit byl napůl uklidňující, protože se mi propojily dva světy, které jsem měla předtím úplně oddělené. Zároveň to ale bylo i trochu nepříjemné, protože jsem si uvědomila, jak málo někdy víme o minulosti vlastních rodičů. Nakonec mi ale přišlo dobré vědět, že se naše životy proplétají i tam, kde bych to vůbec nečekala, a že se některé věci dozvídáme až v momentě, kdy už jsme na ně asi připravení.
