Článek
Do kanceláře jsem ten den přišla o něco dřív než obvykle. Potřebovala jsem se nadechnout, udělat si v klidu kafe a projít si v hlavě, co asi na té poradě zazní. Věděla jsem jen, že se budou řešit výsledky, nějaké „šetření“, možná přesuny lidí. Tušila jsem, že to nebude nic příjemného, ale říkala jsem si, že když zůstanu v klidu a budu mít připravené argumenty, zvládnu to. Jak přicházeli ostatní, začaly klasické narážky na „popravčí poradu“. Všichni se tomu smáli takovým tím způsobem, kdy je jasné, že se smějí hlavně proto, aby zakryli vlastní nervozitu. Přidala jsem se, ale uvnitř jsem byla stažená.
Porada, která se zlomila proti mně
Na poradě šéf začal bez jakéhokoli úvodu. Postavil se k tabuli, rozjel prezentaci a jel: čísla, grafy, srovnání, kdo kolik prodal a kdo kolik stojí firmu. Mluvil rychle, tón měl tvrdý a čím dál častěji jsem slyšela svoje jméno. Vždycky najednou vyskočilo v té změti vět, skoro jako rána. Seděla jsem tam, cítila jsem, jak mi hoří obličej, ale pořád jsem si opakovala, že to je jen tlak, že skončí u nějakého důrazného varování. V místnosti bylo divné ticho, takové to, kdy si všichni hrají s propiskou nebo koukají do bloku, jen aby se s nikým nemuseli potkat pohledem. Nikdo se mě nezastal, nikdo se na nic neptal.
Po chvíli šéf přešel od čísel k tomu, jak „někteří lidé“ ovlivňují tým. Mluvil o mně, ale jako bych byla někde za zdí. Zaznělo něco v tom smyslu, že takhle slabý výkon je pro tým neudržitelný a že když to někdo nedává, musí uvolnit místo jiným. V tu chvíli jsem měla pocit, že už ani nedýchám. Pak se na mě poprvé přímo otočil a naprosto klidným hlasem před všemi řekl, že se mnou v průběhu dne ukončí spolupráci a nechá mi připravit papíry. Chvilku jsem měla dojem, že mu vůbec nerozumím, jako by mluvil cizím jazykem. Jen jsem tam seděla a v hlavě mi běžela jediná věta: tohle se přece nemůže dít takhle veřejně.
Když se z běžného dne stane odchod
Cítila jsem, jak se mi rozklepaly ruce, ale odmítala jsem tam začít brečet. Něco jsem mu odpověděla, spíš jen proto, abych ukázala, že jsem to slyšela a že nejsem úplně paralyzovaná, a porada jela dál, jako by se nic nestalo. Občas jsem cítila, jak se na mě někdo rychle podívá a hned zase uhne. Já už tam byla jen tělem, hlava mi jela úplně jinam. Vybavovala jsem si poslední měsíce, snažila se pochopit, co přesně jsem udělala špatně, a do toho mi tam skákalo: co řeknu doma, jak zaplatím nájem, jak dlouho si budu hledat něco nového. Jakmile porada skončila, automaticky jsem šla ke svému stolu. Za šéfem jsem nešla, neměla jsem sílu ho vůbec vidět. Jen jsem si začala tiše skládat věci do tašky, jako bych dělala něco zakázaného.
Postupně ke mně začali chodit kolegové. Všichni měli podobné reakce – že to bylo hrozné, co si to dovolil, že tohle se nedělá. Poslouchala jsem je a zároveň jsem z nich cítila úlevu, že to nepadlo na ně. Nevyčítala jsem jim to, jen mi došlo, jak jsme tam všichni sevření strachem. Jedna kolegyně za mnou přišla s tím, že půjde se mnou ven na cigáro, i když normálně nekouří. Bylo mi jasné, že tam chce prostě jenom být. Nakonec jsme jen chvíli stáli venku, moc toho nepadlo. Řekla jsem jí, že to nebudu nijak rozmazávat, že prostě odejdu a nebudu se s ním hádat. Neměla jsem energii něco vysvětlovat nebo se dohadovat. Když jsem se vrátila do kanceláře, našla jsem v mailu krátkou zprávu od šéfa, ať se zastavím u HR. Žádné vysvětlení, žádná omluva, jen tahle věta.
Formální konec a první nádech venku
U HR to proběhlo skoro až absurdně klidně. Předložili mi papíry, formální důvody, všechno napsané dost obecně. Vyslechla jsem to, podepsala, párkrát přikývla. Jednu chvíli jsem cítila, jak se ve mně zvedá vlna vzteku, měla jsem nutkání říct nahlas, že způsob, jakým se to odehrálo na poradě, byl pro mě úplně za hranou. V hlavě jsem si to formulovala, ale nahlas jsem nic neřekla. V tu chvíli jsem chtěla jen jediné: vypadnout z budovy, co nejdál od těch lidí a od celé té situace. Když se za mnou zavřely dveře firmy, spadlo to na mě. Sedla jsem si na lavičku před budovou a konečně se mi spustily slzy.
Chvíli jsem tam jen seděla, dívala se před sebe a snažila se vůbec pobrat, že tenhle pracovní den pro mě skončil úplně jinak, než jsem čekala. Pak jsem vytáhla telefon a zavolala partnerovi. Řekla jsem mu, že končím, že mě šéf před všemi v podstatě vyhodil. Jak jsem mu to popisovala, došlo mi, jak moc jsem tam poslední měsíce byla v napětí a jak moc jsem to přestala brát jako normální. Uprostřed té hanby a vzteku na něj i na sebe se mi v hlavě začala rýsovat i jiná linka: že možná je tohle příležitost z toho prostředí odejít, aniž bych si to musela dlouze obhajovat. Uvědomila jsem si, že si teď budu muset udělat pořádek v tom, co od práce vlastně chci a co už příště nechci přejít jen proto, že „tak to prostě chodí“.
