Článek
Bylo to úplně obyčejné odpoledne. Jela jsem z práce tramvají, v hlavě nákup a co budu vařit. Všimla jsem si, že mám kabelku rozepnutou, tak jsem ji jen tak mimoděk přirazila k sobě a zapnula. Doma jsem ji vysypala na stůl a najednou mi nechyběla jedna věc, ale víc věcí najednou – peněženka nikde.
Začala jsem prohledávat bundu, batoh, botník, jestli jsem ji třeba ráno někde neodložila, ale bylo mi čím dál jasnější, že je prostě pryč. V peněžence jsem měla všechno – občanku, řidičák, platební karty, průkazky, trochu hotovosti.
Nadávala jsem si za tu rozepnutou kabelku, ale v hlavě jsem to měla srovnané jako klasický malér, který jednou dvakrát za život potká skoro každého. Ten večer jsem obvolala banky, zablokovala karty a sepsala si, co všechno budu muset druhý den oběhat. Ráno jsem šla na policii nahlásit ztrátu a pak na úřady kvůli novým dokladům. Bylo to otravné, ale brala jsem to jako vyřízenou věc.
První dopis, který všechno obrátil
Nějakou dobu jsem se k tomu v myšlenkách vracela jen ve chvílích, kdy jsem si vzpomněla na ty fronty a poplatky za nové průkazy. Jinak jsem měla pocit, že je to uzavřené. Asi po třech měsících mi ale do schránky přišel tlustý obálkový dopis od nějaké nebankovní společnosti, o které jsem v životě neslyšela. Vypadalo to jako další reklama, chtěla jsem to skoro automaticky hodit do papíru. Pak jsem si všimla, že je tam moje celé jméno, adresa, rodné číslo a formulace o „první splátce úvěru po splatnosti“. Sedla jsem si ke stolu a začala ty papíry procházet. Byla tam smlouva na částku, kterou bych si jen tak sama od sebe rozhodně nepůjčila, splátkový kalendář, upomínka. Četla jsem to pořád dokola, rozklepanýma rukama jsem otáčela stránky a snažila se najít něco, co mi vysvětlí, co to je za nesmysl.
Vzala jsem do ruky telefon a zavolala na infolinku, jejich číslo bylo uvedené skoro v každém druhém odstavci. Čekala jsem, že to bude jen nějaký omyl v systému a že mi to během dvou minut vyvrátí. Slečna na druhém konci byla klidná, jako by se nic nedělo. Podle jména a rodného čísla si mě našla v systému a oznámila mi, že u nich mám uzavřenou smlouvu na úvěr a že žádný problém nevidí, protože mají k dispozici kopii mého občanského průkazu a podpis na smlouvě.
V tu chvíli mi došlo, že to asi nebude jen nějaký administrativní zmatek. Spojila se mi v hlavě ta ztracená peněženka s tím, co mi právě říká. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem žádnou smlouvu nepodepsala a že doklady jsem ztratila už před několika měsíci. Ona mi řekla, že tomu rozumí, ale že pro ně je smlouva platná, dokud se neprokáže opak. Položila jsem telefon a měla jsem pocit, že mi někdo vytáhl koberec zpod nohou.
Najednou jsem byla hrozně malá proti něčemu, co se začalo dít bez mojí účasti, ale s mým jménem.
Když se z obyčejné ztráty stane dlouhá bitva
Další den jsem šla znovu na policii, tentokrát už ne jen s formulářem o ztrátě, ale s reálným dopisem o dluhu a kopií té smlouvy. Vysvětlila jsem, že ztrátu jsem hlásila tehdy a tehdy, ukázala jsem potvrzení, že to mají v systému, a teď mi chodí dopisy o půjčkách, které jsem si nevzala. Policista byl věcný a slušný, položil mi pár otázek, přepsal si údaje z toho dopisu a řekl mi, že podobné případy teď řeší docela často.
Zároveň mě upozornil, že vyšetřování může trvat dlouho a že to nebude tak, že by se všechno vyřešilo během týdne.
Vyšla jsem z budovy a měla jsem poprvé jasný pocit, že svoje jméno a svoje údaje už úplně neovládám. Že někde mimo mě existuje druhá verze mě samotné, která si bere půjčky a podepisuje smlouvy, a já jen běhám za ní a snažím se to uvést na pravou míru.
Začalo období nekonečného vysvětlování. Volala jsem na různé infolinky, psala maily, posílala doporučené dopisy a dokola vysvětlovala, že nejsem ta osoba, která si ten úvěr skutečně vzala. Jednou jsem si vzala dovolenou jen kvůli schůzce v bance, kam mě pozvali kvůli dalšímu „mému“ závazku. Seděla jsem v kanceláři, před sebou složku s mým jménem a smlouvou, o které jsem se dozvěděla teprve z jejich dopisu.
Mezitím jsem sháněla různá potvrzení, opis protokolu od policie, cokoliv, co by dokazovalo, že moje doklady byly nahlášené jako ztracené dřív, než ty smlouvy vznikly.
Byla jsem pořád napnutá, telefon jsem brala s nepříjemným očekáváním, poštu jsem otevírala s pocitem, že tam zase bude nějaký další problém. Doma jsem byla podrážděná, partner to prožíval se mnou, ale bylo na něm vidět, že ho to taky drtí, jen jiným způsobem. Pořád čekal, co mi zase přijde a jestli se to nějak nepřelije i na něj.
Teprve tehdy mi naplno došlo, jak snadné je zneužít pár plastových karet a podpis a jak složité je to potom vracet zpátky.
Co mi tahle zkušenost vzala a co mě donutila změnit
Po nějaké době se věci začaly pomalu hýbat mým směrem. U jedné nebankovní společnosti uznali, že podpis na smlouvě není můj, po srovnání s jinými dokumenty, které jsem jim poslala. U jiné instituce se prokázalo, že moje doklady byly v centrálním systému vedené jako ztracené už před datem uzavření smlouvy, takže nakonec ustoupili.
Nešlo to najednou, ale postupně se jednotlivé problémy začínaly uzavírat. Ulevilo se mi vždycky jen na chvilku, protože jsem věděla, že tím je vyřešený jen ten konkrétní případ. Nechala jsem si udělat výpis z registrů, abych měla přehled, co všechno tam o mně je. Začala jsem si systematicky schovávat všechny úřední dopisy, dělala jsem si z nich složku a naučila se je číst hned, jak přišly, ne až večer.
Dnes jsem mnohem opatrnější, komu dávám kopii občanky, a dvakrát si rozmyslím, kde všude vyplňuji svoje rodné číslo. I když se to nejhorší podařilo urovnat, pokaždé, když mi do schránky přijde úřední dopis, napadne mě jako první, jestli se zase někde neozvala ta druhá „já“, která si žije na moje jméno. Teprve pak si dovolím doufat, že jde jen o něco běžného.
