Článek
Když jsem rodila v malé okresní nemocnici, byla jsem hlavně ráda, že je to za mnou a že je miminko v pořádku. Byla jsem úplně vyčerpaná, všechno kolem mě jelo jak v mlze. Sestry mi ji přivezly už oblečenou, s náramkem na ruce, položily mi ji do náruče a odešly. Vůbec mě nenapadlo něco kontrolovat, náramek, údaje, nic. Brala jsem jako samozřejmost, že vědí, co dělají. V hlavě mi jen krátce problesklo, že mi na první pohled není moc podobná, ale hned jsem si to sama před sebou shodila, že je to jen pocit, že je ještě celá pomačkaná a oteklá. Manžel byl dojatý, fotil, posílal fotky rodině. Všichni jsme řešili jen to, jak to zvládneme doma, nikdo nepochyboval o tom nejzákladnějším.
Postupně si ale někteří z rodiny začali všímat, že malá vypadá úplně jinak než my. Já jsem to brala jako nevhodné poznámky, které mě spíš zraňovaly. Měla jsem pocit, že tím zpochybňují mě jako mámu. Říkala jsem si, že přece není povinnost, aby dítě bylo kopie rodičů. Zlom nastal u dětského lékaře, když nám přišel výsledek krevní skupiny. Podle kombinace naší s manželem to prostě nesedělo. Doktor to nijak nedramatizoval, spíš to odbyl s tím, že může jít o laboratorní chybu nebo nějakou vzácnou výjimku. Mně se ulevilo, vzala jsem si tu jeho větu jako vysvětlení, ale manželovi to začalo vrtat hlavou. Doma jsme se o tom měsíce dokola hádali a dohadovali, až jsme se nakonec shodli, že uděláme DNA testy. Částečně kvůli němu, aby měl jistotu, částečně kvůli tomu, že už jsem sama potřebovala mít klid.
Moment, kdy se všechno zlomilo
Když přišel výsledek, že nejsem biologická matka, seděla jsem nad papírem a vůbec jsem to nedokázala pobrat. Ty řádky vypadaly jako cizí jazyk. Moje první reakce byla, že se museli splést, že to jinak není možné. Trvala jsem na tom, že to musí být chyba v laboratoři, že zaměnili vzorky, že někdo něco popletl. Nechali jsme test udělat znovu a doufala jsem, že se tím všechno smaže. Jenže znovu vyšel stejně. V tu chvíli se všechno zúžilo na jedinou možnost – že chyba nastala u porodu. Ještě ten týden jsme napsali do nemocnice stížnost a žádost o vysvětlení. Do formulací dopisu jsem míchala šok, vztek i zoufalou snahu udržet si normální život, aspoň navenek.
Odpověď z nemocnice byla stručná a hodně obecná. Psali, že něco takového je „velmi nepravděpodobné“, ale že zahájí interní šetření. Mně se mezitím úplně rozpadl pocit jistoty. Nemohla jsem spát, v noci jsem se dívala na dceru v postýlce a střídal se ve mně strach a vina. V hlavě jsem měla jen myšlenku, že mi ji někdo může vzít, a zároveň, že někde možná leží dítě, které jsem porodila já, a má jinou mámu. Po pár týdnech nemocnice napsala, že v ten den se v jejich porodnici narodilo ještě jedno dítě, ve velmi podobný čas a s podobnými mírami. Připustili, že zvažují možnost záměny. Do věci se zapojila policie i sociálka a my jsme se poprvé dozvěděli o druhé rodině, která žila svůj život s podezřením, že i u nich něco nesedí.
Dvě rodiny, dvě holčičky a rozhodnutí, na které nejde být připravený
Setkání s druhými rodiči bylo strašně zvláštní. Seděli jsme naproti sobě, mezi námi dvě malé holčičky, které podle papírů „patřily“ těm druhým. Dcerám už byly skoro dva roky, měly svoje zvyky, svoje oblíbené hračky, svoje rituály usínání. Byly zvyklé na naše hlasy, naše náruče, naše byty. Všichni čtyři jsme cítili, že je nemůžeme jen tak vyměnit, jako by šlo o nějakou věc. Shodli jsme se, že to pro ně i pro nás by byl obrovský šok. Domluvili jsme se, že se budeme vídat, že jim jednou všechno vysvětlíme, až budou větší a budou schopné to nějak pobrat. Už tehdy ale bylo jasné, že před sebou máme něco, na co nás nic nepřipravilo, a že si budeme spoustu věcí vyjasňovat za pochodu.
Od nemocnice jsme v tu chvíli čekali jasnou omluvu, přiznání chyby a nějaké odškodnění, které by aspoň symbolicky vyjádřilo, že chápou, co se stalo. Místo toho přišla odpověď od jejich právníků, plná nesrozumitelných formulací. Nabídli nám částku, která mi přišla spíš jako snaha nám zacpat pusu, navíc s podmínkou, že o tom nebudeme mluvit. To mě zasáhlo víc než kdejaká věta v lékařské zprávě. Měla jsem pocit, že jim jde hlavně o pověst nemocnice, ne o konkrétní lidi, kterým změnili život. Rozhodli jsme se oslovit advokáta a jít do soudního sporu. Věřila jsem, že to potrvá rok, maximálně dva, a že se to nějak uzavře.
Život mezi soudy a hledání smíření
Teď je to několik let a my pořád chodíme po soudech, vypovídáme, posloucháme znalecké posudky, ve kterých někdo cizí rozebírá náš život a naše vztahy jako případ z učebnice. Jsem unavená, někdy mám chuť všechno vzdát, zároveň ale cítím, že kdybych to nechala být, příště se to může stát někomu dalšímu a ten už možná nebude mít sílu se ozvat. Vztah k oběma holčičkám se mezitím nějak usadil. Ta, kterou jsem porodila, mi dnes říká mámo, je „moje“ srdcem, i když vím, že papírově to kdysi bylo jinak. Druhá je pro mě něco mezi dcerou a neteří, mám o ni starost, jsem ráda, když je u nás, ale vím, že její hlavní domov je jinde. Od nemocnice bych dneska víc než peníze chtěla upřímnou omluvu a jasný důkaz, že mají nastavené takové postupy, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo. S tím bych se možná dokázala smířit snáz než s tím, jak se k nám od začátku stavěli.
