Článek
To ráno jsem vyrážel k zubaři pozdě, jako obvykle. Do centra se mi nikdy nechce, parkování tam nesnáším a ten den jsem navíc počítal každou minutu. Kroužil jsem ulicemi, sledoval hodiny a cítil, jak mi roste nervozita, že přijdu pozdě a vezmou někoho jiného. Nakonec jsem to prostě zaparkoval v modré zóně. Věděl jsem, že je to blbost, automat jsem minul, ani jsem nepřibrzdil. V hlavě jsem měl jen to, že „to bude dvacet minut, maximálně půl hodiny, to nějak projde“. V čekárně jsem pak seděl s otevřenou pusou nejen kvůli zubaři, ale i kvůli tomu, že jsem zase zvolil tu nejjednodušší, ale zároveň nejhorší cestu.
První žlutý papírek, který jsem radši neviděl
Když jsem se po zákroku vracel k autu, viděl jsem to už z dálky. Žlutý papírek za stěračem, přesně ten, který jsem si tam v duchu před chvílí skoro sám dosadil. Naštval jsem se, samozřejmě ne na sebe, ale na „přísnost města“ a „vydělávání na lidech“. Přitom jsem moc dobře věděl, že jsem to podcenil a prostě to risknul. Lístek jsem strčil do přihrádky s tím, že se na něj večer podívám a zaplatím to online. Když jsem ale dorazil domů, bylo pozdě, byl jsem unavený, řešil jsem práci a další věci. Auto jsem zaparkoval, taška letěla do kouta a spolu s ní i pokuta v mojí hlavě. Řekl jsem si, že „zítra“, a tím to pro mě na nějakou dobu skončilo.
Asi dva měsíce po tomhle výletu k zubaři jsme se stěhovali. Klasický chaos: krabice, přepisy energií, nové smlouvy, staré smlouvy, vyřizování internetu, změny adres různě po úřadech. Trvalé bydliště jsem odkládal, protože to působilo jako další otravný úkon navíc. Říkal jsem si, že to zvládnu „někdy příště“, vždyť většina důležitých věcí mi chodí do mailu nebo do aplikací, papírové dopisy skoro neřeším. Bývalá sousedka mi párkrát volala, že mám ve schránce nějaké dopisy. Zrovna se mi to ale nehodilo, byl jsem v práci nebo někde na cestě, tak jsem si řekl, že se tam stavím „příště“. V hlavě jsem měl takové to uklidňující přesvědčení, že kdyby to bylo opravdu důležité, nějak by se mi ozvali ještě jinak.
Chvíle trapasu u pokladny a první studená sprcha
Několik týdnů nato jsem šel v jednom větším obchodě zaplatit větší nákup. Přiložil jsem kartu, nic. Zkusil jsem to znovu, zase nic. Přitom jsem měl v hlavě přehled, že na účtu je dost peněz. Bylo mi trapně, cítil jsem za sebou frontu a svůj vlastní stud. Nakonec jsem část věcí nechal vrátit, zaplatil jen něco a doma hned otevřel internetové bankovnictví. Místo klasického zůstatku na mě vyskočila hláška, že je omezená dispozice s účtem a že je zůstatek zablokovaný. V tu chvíli mi došlo, že to nebude žádná technická chyba, ale konkrétní problém, který už někdo řeší za mě, jen jsem o tom zatím nevěděl.
Když jsem pak na nové adrese procházel poštu, našel jsem jednu výrazně tlustou obálku. Jen jsem viděl razítko a sevřely se mi vnitřnosti. V dopise stálo, že kvůli nezaplacené pokutě za stání v zóně dlužím spolu s náklady, úroky a poplatky skoro čtyřicet tisíc. A že už je vedená exekuce. Seděl jsem u stolu, držel ty papíry v ruce a střídavě mi bylo horko a zima. V hlavě se mi přehrával rychlý sled: to ranní parkování, žlutý papírek, přihrádka v autě, odložené stěhování adresy, ignorovaná pošta u sousedky. Viděl jsem sám sebe jako člověka, který si problém vlastně krok za krokem pečlivě připravil. První reflex byl ten dopis zase někam založit, nedívat se na to a doufat, že se to nějak „vyřeší“. Ale zároveň jsem cítil, že přesně tímhle stylem jsem se do téhle situace dostal.
Telefonáty, splátky a drahá lekce z odkládání
Další ráno jsem si sedl k telefonu a začal obvolávat úřady. Na jednom čísle mi úřednice klidně a bez emocí vysvětlila, kolik výzev mi poslali na starou adresu, jak proběhla celá procedura a proč už je věc u exekutora. Nepomohlo, že jsem říkal, že jsem se stěhoval a že jsem o ničem nevěděl. Pro ně to bylo prosté: nedoručeno, fikce doručení, další krok. Pak jsem volal exekutorovi, snažil jsem se nepůsobit zoufale, ale spíš věcně zjistit, co s tím můžu dělat. Po několika dnech domlouvání jsem podepsal splátkový kalendář. Věděl jsem, že mě to na několik měsíců dost omezí a že na některé věci prostě nebudou peníze.
Každá měsíční splátka mě pak trochu štvala. Vždycky, když jsem ji odesílal, říkal jsem si, že tohle všechno začalo u parkování, kde šlo původně o pár stovek. Zároveň mi ale ty splátky připomínaly, proč se do toho už nechci znovu dostat. Zjistil jsem, že ta moje oblíbená věta „někdy to vyřeším“ je docela drahý zlozvyk. Od té doby si radši sednu k nepříjemné věci hned, i když se mi nechce, a zaplatím menší pokutu nebo vyřídím změnu adresy, než abych čekal, až se z jedné odložené povinnosti stane problém, který mi zablokuje účet a rozhází život na dlouho dopředu.
