Článek
Každý měsíc to vypadalo stejně. Seděla jsem večer u stolu s blokem a kalkulačkou, před sebou výpis z účtu a hromádku složenek. Nájmem to začalo, pak školka, jídlo, benzín, telefon. Snažila jsem se to nějak poskládat tak, aby mi ke konci měsíce nezbylo úplné prázdno, ale poslední rok jsem měla pocit, že se jen motám v kruhu. Řešila jsem i úplné drobnosti – jestli si dám kafe venku, nebo ho prostě oželím. V tomhle módu jsem byla, když mi do schránky přišlo roční vyúčtování bytu. Obálku jsem dala na poličku a jen kolem ní pár dní chodila. Hlavou se mi honilo, kolik tam asi bude nedoplatek a z čeho ho jako zaplatím. Radši jsem to odsunula, protože jsem měla pocit, že další špatnou zprávu už prostě nedám.
Jednoho večera jsem zase seděla nad blokem a už mě nenapadalo, kde ještě ušetřit. Kontokorent načatý, žádná rezerva, jen rostoucí nervozita. Ta obálka s vyúčtováním na mě najednou začala skoro svítit z té poličky. Řekla jsem si, že horší už to stejně nebude, a otevřela ji. Hned na první pohled se na mě vyvalila změť pojmů, zkratek a čísel, ve kterých jsem se skoro nevyznala. Přeskákala jsem to očima až na konec stránky a tam viděla částku nedoplatku, po které se mi udělalo fyzicky špatně. První impuls byl papír zase složit a schovat. Jenže se do toho přimotal vztek a pocit bezmoci, takový ten moment, kdy si řeknete dost. Vzala jsem mobil a začala si jednotlivé položky postupně vyhledávat. Trvalo to, pořád jsem se vracela a srovnávala, ale poprvé jsem se na to vyúčtování fakt podívala pořádně.
Když si někdo jiný všimne toho, co vám roky unikalo
Druhý den jsem vzala papíry s sebou do práce. Věděla jsem, že kolegyně dřív dělala v účtárně, tak jsem ji o pauze poprosila, jestli by se na to mohla mrknout. Sedly jsme si stranou a ona mi začala vysvětlovat jednotlivé řádky – co je fond oprav, co jsou služby, co by mělo sedět zhruba na metry bytu. Pak se zastavila u vodného, stočného a poplatku za odpad a úplně samozřejmě se mě zeptala, proč tam mám napsané dvě osoby, když pořád říkám, že bydlím sama s dcerou a že ona je v předškolním věku. V tu chvíli mi zatrnulo. Došlo mi, že v tom bytě bydlím třetím rokem a nikdy mě nenapadlo tuhle kolonku vůbec řešit. Měla jsem najednou směs vzteku – na „systém“, na bývalou majitelku, na pronajímatele – i blbý pocit ze sebe, že jsem si toho nevšimla dřív.
Kolegyně byla v tomhle mnohem přímočařejší než já. Řekla mi, že to mám prostě jít hned ten den po práci vyřešit na správu domu, že o nic nejde a že na to mám nárok. Já jsem v sobě ale měla stud i strach, že mě pošlou pryč s tím, že jsem si to měla ohlídat. Nakonec jsem tam stejně šla. Seděla jsem v čekárně a v hlavě si srovnávala, co řeknu. U přepážky na mě koukala typická úřednice, taková nezaujatá. Podala jsem jí vyúčtování a řekla, že si nejsem jistá, jestli tam nemám chybu v počtu osob. Zadala moje jméno do počítače, chvíli něco hledala a pak jen suše konstatovala, že tam mají nahlášené dvě osoby ještě od doby bývalé majitelky. Přidala k tomu, že jde o chybu v evidenci, že se to občas stává, a že si můžu podat žádost o zpětný přepočet. Formulář mi pomohla na místě vyplnit, jen se doptala na datum, od kdy v bytě bydlím sama. Nikdo na mě nekřičel, nikdo mi nic nevyčítal. Celé to bylo vlastně docela obyčejné a rychlé.
Obálka, kterou tentokrát neodkládám do šuplíku
Na nové vyúčtování jsem pak čekala několik týdnů. Tentokrát jsem ale obálku otevřela hned u poštovní schránky. V duchu jsem si připravovala, že to třeba vyjde nastejno a nic z toho nebude. Když jsem došla na konec stránky, chvíli jsem jen koukala. Z původního nedoplatku byla najednou malá částka přeplatku a hlavně výrazně nižší zálohy na další období. Ta úleva mě úplně přemohla. Najednou jsem věděla, že z těch vrácených peněz můžu zaplatit část kontokorentu, který mě dusil, a zároveň dceři konečně koupit boty, které jsem jí už měsíc odkládala, protože na ně prostě „nebyly peníze“. Poprvé po hodně dlouhé době jsem měla pocit, že jsem něco opravdu ovlivnila, že jen nečekám, co na mě zase spadne.
Od té doby mám k „papírům“ jiný vztah. Nevybaluju obálky s nadšením, pořád mi z nich není dobře, ale už je nestrkám automaticky do šuplíku. Většinou si udělám chvilku klidu a projdu si každý řádek, aspoň rámcově. Když něčemu nerozumím, nehroutím se z toho, ale prostě se zeptám – buď kolegyně, nebo zavolám na infolinku. Pořád se u toho trochu stydím, mám v sobě pocit, že už bych tohle měla dávno vědět, ale radši se jednou zeptám, než abych roky platila za něco, co vůbec nevyužívám. Finanční stres tím nezmizel, stále počítám každou korunu a hlídám, kdy přijde která platba. Ale zmizel ten absolutní pocit bezmoci. Ten jeden detail v jednom vyúčtování mi ukázal, že někdy stačí posbírat odvahu, podívat se na věci blíž a ozvat se, i když z toho máte sevřený žaludek.
